Velmi krátké úvahy (17.)

Anotace: O inspiraci

(inspirováno Aťanovými povídkami - Měli jsme si spolu víc promluvit)

* * *

„Dopytle,“ zakleju, když vyběhnu po schodech na nástupiště vlaků a pozoruji, jak ten můj se nemilosrdně vzdaluje.

„Copak se stalo, mladíku?“ zeptá se mě babička sedící na jedné z laviček, až s sebou trhnu. Domníval jsem se totiž, že jsem na nástupišti úplně sám. Všichni by přece měli být v tom vlaku.

„Ujela mi. Ujela mi inspirace,“ říkám zachmuřeně.
Prohlídnu si sedící stařenku, má stříbrné kratší vlnité vlasy, v rukou dvě vidlice a plete. Snad svetr, říkám si. Vypadá jako z pohádky. Zpod brýlí se na mě šibalsky usměje.

Ano, ta musí být určitě z pohádky.

„Vy mladí. Jste všichni stejní,“ usměje se, nemyslí to ve zlém. „Neustále někam spěcháte. Nemáte čas, a když něco chcete, musíte to mít hned, že? Nebojte se hochu, pojede další.“
„Jenže já bych potřeboval…“ Víc nedořeknu. Rozesměju ji totiž tak, že zbytek věty radši polknu.

„No, neříkala jsem to?“ Znovu se rozesměje, soustředíc se na pletení. Směje se tak mile, má krásný smích. Až mne to donutí se také usmát.

Po chvíli se na mne znovu podívá. „Co tu ještě stojíte? To, že Vám ujela inspirace, není takové neštěstí, jako spíš to, že Vám teď ujíždí život. Neměl byste tu stát, běžte žít. Věřte mi, až sem zavítáte příště, určitě tu na Vás ta Vaše inspirace bude čekat. No tak, nestůjte tu, běžte už,“ pobídne mě a znovu se tak krásně rozesměje.

„Dobře. Půjdu. Děkuji Vám,“ loučím se pokorně. Ještě než zmizím zcela v podchodu, zastavím a otočím se. Podívá se na mne, ví, na co se chci zeptat.

„Trpělivost hochu, jmenuji se Trpělivost.“