PROBUZENÍ

Anotace: jak si uvedomit kdo jsme? ze života

Jak si uvědomit kdo jsme? STAČÍ SE PROBUDIT!

Tenhle svět mi může bejt lhostejnej. Ráno se probudím, převleču a s klidem v duši nastoupím do autobusu, ve škole odsedím svůj počet hodin a zase jedu domů. Každý den to samé.
Jednou když jsem zase prožívala stereotyp svých dní, napadlo mě, že bych mohla jednou, jedinkrát být chvíli přítomná. Poslouchat, co se kolem mě děje, snažit se pomoct, nebýt sama sobě ukradenáá.
To, co se stalo mě zhrozilo. Když jsem ráno vstala, lekla jsem se toho hrozného nepořádku v pokoji. Na zemi se válely věci do školy, knihy, co jsem měla rozečtené, nedojedená svačina, oblečení...atd. Vstala jsem a do nohy jsem si zapíchla hřebík, bolelo to. Rozhodla jsem se tedy, že si ránu zalepím náplastí. K mému překvapení jsem nemohla najít jak lékarníčku, tak ani žádný jiný prostředek k zastavení krve, byť obyčejný kapesník. Řekla jsem si tedy, že i obyčejná ponožka snad zastaví vytékající kapky krve. Jenomže všechny ponožky byly špinavé. Nezbylo mi tedy nic jiného než použít jeden z nabízejících se mi páru, které ležely na podlaze vedle mé učebnice biologie. Při pohledu do zrcadla přišel další úlek. Na obličeji se mi utvořil přes noc velký pupínek, jenomže k jeho zamaskování jsem našla jenom práznou krabičku od Make-upu ( která jak jinak ležela na zemi ), a pudr ( teda spíš vlasy v krabičce od pudru ). No nic, rychle jsem se namalovala, světle modrými stíny, jiné nebyly po ruce a černou neořezanou tužkou, která mi rozpatlala celý obličej. Kupodivu na to byly mé oči zvyklé, ale moje druhé já, které s tímto zevnějškem mělo značný problém ne! Nejvíce mě však udivovalo, že takhle chodím každý den do školy a nepříjde mi na tom nic divného. Pak přišla na řadu hygiena. Rok starý kartáček a pasta, která mi nechutná. No radši vám ani nebudu vyprávět kolik toho skončilo v záchodové míse, nepočítaje moji každodenní stolici. Oblečení bylo další překážkou. K nošení jsem našla jenom staré kostkaté kalhoty a smradlavou mikinu od kouře, palestinu a brejle. Nahodila jsem si to na sebe a šupity se připravit. Na hodinach už odbíjelo čtvrt na osm! Autobus..nedalo se svíti, snídaně i příprava do školy se musela odložit na jindy. ( Na kdy? to nevím...) Vyběhla jsem z domu, spolorozvázanou tkaničkou a dobíhala na autobus, řidič byl na mě neskutečně nepříjemný a tak mě nezbývalo nic jiného než jet za plnou, protože už dlouho nemám žádnou prukazku. V autobuse jsem si sedla za mou "kamarádkou" Vypadala hodně podobně jako já, seděla a koukala nepřítomně z okna, v to že by mě pozdravila, jsem ani nedoufala. Pustila jsem si přehárávač, uklidnila mě pomala krasna pisnicka, probrala jsem se až na konečné. Honem vystoupit do školy! V uších už nebyl příjemný pop, ale bubnoval mi tvrdý punk. Všechno jsem povypínala a hurá do školy! Cestou mě pozdravilo několik cizých kluku, mně naprosto nepovědomých.

Sedla jsem si do lavice a ani nedutala. Všcihni na mě koukali a já nevěděla proč. Jo už to vím, mám krámy a nevšimla jsem si toho. Rychle na záchody, ale vložka ani tampon nikde. Zarazilo mě to, nacpaala jsem se toaletakem. Ve škole sedím sama, i to mě překvapilo. Snažila jsem se být aktivní, ale všichni se smáli, když jsem se přihlásila. Nevím proč. Napadlo mě, že možná proto, že jsem uplne blba. Koukla jsem do sešitu. Nic, všude samé čáry a básně. Došlo mi, kdo jsem! Nikdo!