Noční příběh?

Anotace: napsáno v probdělé noci... tak berte ohledy... omlouvám se, ...nelíbí se mi, co píšu v depresích

Noc, vzpomínky, sny, zklamání... Proč se mi to všechno vrací? Myslím na tebe a je to pořád bezvýchodnější, nemohu spát, nemohu se tomu ubránit. Je to skličující, proč nedokážu zapomenout? Je to tak nespravedlivé. Za co musím další noc trpět? Já chci spát! Prosím... Nech mě spát, nechci tě mít pořád plnou hlavu! Kdybych ti směl ještě něco poradit, asi bych ti řekl, že až se příště do někoho zamiluješ a rozhodneš se mu dát najevo svojí lásku, bylo by lepší, kdyby jsi si jí byla opravdu jistá, možná totiž narazíš na blázna jako já, který ti to uvěří a nebude vědět, jak bez tebe žít dál. Bolí mě to, cítím se šíleně prázdný a zbytečný. Tolik mě mrzí, jak jsi dokázala pohrdat mojí láskou, všechnu ji zahodit během chvíle a mě uvrhnout do naprostého osamění. Zdá se mi o tobě sen, mluvíš v něm se mnou a říkáš mi v něm, že toho nelituješ, že jsme prožili pěkné chvíle, ale já nedokážu souhlasit, ničíš mě ve snech. Nevím, jakou má můj život cenu bez tebe. Nedokážu ho ani žít. Teď v něm nedokážu ani spát. Já ti tvá slova věřil, pamatuji si ty věty, zapsaly se do mě.. Věty o tom, že tu pro mě vžy budeš, že mě nemůžeš nemilovat... Je mi špatně, už ani nevidím přes unavené a slepené oči. Přeci jsem řekl, že mi za tu sůl ani vodu nestojíš! Tak proč se toho nedokážu držet? Přemýšlím, jestli jsi mohla všechnu moji lásku jen tak ignorovat, úplně zapomenout. To jsem byl skutečně tak nemožný? Copak jsem tě svou láskou nehřál u srdce? Co všechny moje doteky na tvých tvářích? Vzpomeneš si ještě, když jsme spolu jeli metrem a já si přál, aby jsi mi byla co možná nejblíže, chvíle, kdy jsem tě konejšil, protože ti bylo zle. Když jsem tě držel v náručí, a tvoje ručky mě tak hladově přitahovaly k sobě. Copak to pro tebe bylo tak málo? Nestálo ti to za žádný boj, snahu? Ani za to, se mě pokusit vyslechnout, pochopit moje obavy, pomoci mi s tím? Opravdu bylo nutné mi tolik ubližovat, těmi pro mě nejbolestivějšími způsoby? Proč jsi mě tolik trestala za lásku k tobě? A proč bez tebe život nemá žádnou chuť a jenom hořkne? To byla tvá láska tak chatrná, že v ní pro mě nebyla kapka porozumění? Opravdu jsi tak zahleděná do sebe, že dokážeš opovrhovat vším, co ti má láska přinesla? Nebo jsem byl skutečně tak nemožný a nosil ti jenom samou bolest?
__________________________________________________
Rád bych doplnil, že mě s tebou život těšil, i když jsem se vždy necítil úplně správně, ale šlo jenom o to, abych si s tebou mohl promluvit a svěřit se ti... Je mi líto, že jsem ti za to nestál... Už vypadáš, že jsi v pořádku, jako by čas vymazal naše společné chvíle, mrzí mě, že jsi mě zavrhla a jsem pro tebe naprosto zbytečným, ale jsem rád, že se netrápíš.