Ty oči mluví...

Anotace: já ani nevím jak tohle popsat. Prostě někdy je toho ve mně tolik, že se musím vypsat...

Smutek v očích známého neznámého. Jasná barva, nejasný cíl. Chybí touha, naděje, síla, motivace. Chybí někdo, pro koho má cenu žít. Někdo, kdo by mu vrátil do žil chuť žít. Možná i ten "normální" život by pak nebyl tím, čím teď pohrdá. Fety by nebyly to hlavní. Bolí to, když smutní, když vidím, že neví jak dál. Jako by byl ztracen sám v sobě. Do pytle, chce se mi až brečet jak je svět někdy krutej. Život jak protíká mezi prsty a není se čeho/koho chytit. A já bych chtěla najít cestu k němu, aby mi důvěřoval, aby věděl, že na to není sám, že s ním kdykoliv ráda pokecám, pomůžu, když budu moct, poradím. Ale je těžký získat jeho důvěru a ani nevím jak na to. Ale já se překonám. Zvládnu to. Prolomím ty ledy mezi námi. Moc bych si přála, aby se ty nádherný oči usmívaly...