Bez zločinu není trest,

Anotace: není trest bez zákona

Dnes jsem procházel výpisky z oblíbené klasiky. A donutilo mě opět revidovat mé původní čtenářské zápisky, původní poznámky k tomu, co jsem si vypsal. Dříve jsem si dělal čtenářský deník poněkud zvláštním způsobem a dnes, probíraje se vší tou změtí listů, poznámek a sepsaných výpisků, jsem zjistil, že celá práce je k zahození a s čistým svědomím jsem výpisky nechal pohltit ohněm zahradního krbu. Proč? Byly špatně zaměřené, zaměřovaly se na faktickou a nikoliv myšlenkovou stránku díla. Každý výpisek byl přetížený omáčkou a podstata zůstala skryta za celou tou nesmyslnou fakticitou. Zjistil jsem, že pro výpisek není důležité kdy, kde, proč a jak, ale o čem. Většina řekněme rádoby výpisků koření z objektivních pravd, které autor v díle uvádí a tím jej přetěžuje. Ta objektivní realita je sice působivý balast, ale nedá se s ní pracovat. To, že hlavní hrdina je člověk dané povahy, nebo jeho umístění v příběhu, jeho role a funkce je neměnná. Co však lze inovovat, restaurovat a aktualizovat je celková idea a myšlenka, nápad o který jde autorovi, na který se snaží upozornit téma a otázky, které chce vyvolat. Podstatou mého zamyšlení by mělo být ukázat, jak mnoho se zapomíná na důležité otázky lidské existence v souvislosti s některými zajímavými myšlenkami řekněme klasických děl.

Když se název jmenuje „Bez zločinu není trestu“, zřejmě název bude odkazovat zvláštním postupem k dílu Zločin a trest, které bych chtěl znova jako deníkový (čtenářský) výpisek znovu přepracovat, tentokrát po myšlenkové stránce, aktualizovat jej a zasadit do dnešní situace. Toto dílo mě vede duchem ruské prózy, která jistě velice opomíjena a v posledních letech zanedbána pro jiné literární provenience (zejména „atraktivní“ a „neomšelí“ autoři z USA, Velké Británie a z anglofonního světa, pominu-li díla z Japonska a bující středoevropskou tvorbu, která je ve vleku anglofonní a anglické literatury). Zkrátka se do tvorby prosazují „inovativní“ prvky, určité záchvěvy progrese a toho všeho, co s sebou soudobá tvorba nese. Je ale nutné nezapomínat, že původní odkazy ukryté v klasické tvorbě nejsou dodnes vyčerpány. Proto chci ukázat, jako obdivovatel ruské literatury na tomto zajímavém a dnes třeba aktuálním příkladě, jak moc je existenciální otázka člověka nevyřešena, a v monstrózním díle nastíněna.

Pokud víme, dílo je zasazeno do neklidné doby devatenáctého století. V této době se snaží autor poukázat především na volající existenciální problémy (které ještě v podstatě se existenciální nejmenují) spojené se soudobou takzvanou ruskou otázkou, otázkou po ekonomické nestabilitě, rozkolísanosti hospodářství a nejednotnosti carského politického režimu a člověka, který je vržen do tohoto zcela řekněme nestabilního světa. To, že Raskolnikov představuje osobu studenta je pro Dostojevského nástin situace více než příhodné. Intelektuální prostředí více, než je v tamním kraji zvykem, nabourává řekněme stabilní, statické koleje života průměrného člověka v carské provincii. Příběh musí začínat u základního společensko-ekonomicko-individuálního problému lidské existence, totiž problému vlastního bytí, existence v nejvyšším slova smyslu. Vždyť taky Raskolnikov je donucen zastavit nejdůležitější a nejvýznamnější předměty, ke kterým ho drží citové pouto (musí se vzdát hodinek svého otce), musí se odcizit odkazu svého otce v rámci toho, aby alespoň dočasně utišil existenciální otázku. Být a nebo ne, žít a nebo se vydat smrti vstříc, do její náruče, zplna a bez ostychu, bázně a obavy. Ne. Otázkou Raskolnikova je odcizit se hodnotám, které do té doby byly zasazeny na vrcholu hodnotového stupně a žebříčku. Proč? Musí, neboť samotná existence si žádá své odcizení, podvolení se otázce bytí a její sounáležitosti s životem samým. Zde se totiž více než jindy a jinde ukazuje, jak moc velké hodnoty lidského života je nutné se vzdát ve prospěch přežití a v rámci nedocenění penězi toho, zač má být předmět nemající velkou nominální hodnotu, nýbrž enormní hodnotu spirituální, citovou a niternou směněn. Totiž za peníze. Lichva, se kterou se pojí celý příběh, není ničím jiným než problémem, který se s v souvislosti s carskou monarchickou vládou objevuje. V Rusku bují korupce, země je moc velká, než aby se centralizovaná moc dala rozlít do všech koutů toho gigantu, a proto se nekontrolovaně společnost a jedinci rozpadají do otázek a problémů jejich vlastní existence. Není co jíst, kde být, jak vyřešit naléhavou otázku lidské nicoty v tomto světě, kde hledat nápravu, a proto se na druhé straně ukazuje „alternativa“ lichvy, korupce, sociálně návykových látek atd. Pokud bychom chtěli příběh, či myšlenku inovovat až ve smyslu dnešním, není to více než podobné? Společnost je i dnes v krizi, ale halí se to rouškou a pláštíkem ekonomických grafů, růstu ekonomiky, atd. Ve skutečnosti se lidé odcizují, nutí je to ke zločinnosti, podlosti, úkladům a nezákonným činům. Dostojevský více než dobře promyslel, jak situaci pro Zločin a trest nastavit. Zpět k dějové linii. Je nutné poukázat, že celá společnost se v tomto příběhu až na pár výjimek potýká s otázkou existence. Někdo řeší otázku svou neautentičností tím, že se sám sebe nutí zapomínat na svou existenci (proto je u Dostojevského více než u jiného autora pečlivá sondáž do nitra společnosti, ve které nachází prostředky pro zapomínání). Jednak jsou to alkoholové přípravky, které například ve Zločinu a trestu představují lihoviny rozlívané, slušně řečeno v knajpách (to je až poněkud otrlé, nicméně výstižné). Zde hledají lidé, a koneckonců i Raskolnikov sem přichází, útěchu, coby počestný „občan“ a přisedá ke stolku „s nálevkou“. Typický ruský nálevka je ten otrhaný bídák, který poslední peníz ztopí z nějakého pochopitelného důvodu v alkoholu. V jiných státech bychom mohli spekulovat, které prvky hrají úlohu „přepínače“ reality a imaginativní super-reality, či snového světa. Nicméně dnes můžeme říci, že by se mohlo jednat o dostupné drogy, kávu, alkohol, práci, a jiné závislostní elementy. Avšak. Raskolnikov, poté co musí opět vyslyšet volání z útrob své existence a vyřešit především otázku vztahu ke své bytné, se kterou má neuzavřený rest, či řečeno moderně pohledávku, je nucen překročit hranice zákona. Je donucen svou přetvářkou a ponížením se do jiné role, do role vtíravého návštěvníka navštívit lichvářku. Tento motiv opět ukazuje na bipolaritu a nejednoznačnost postavy, kterou zaujímá Raskolnikov v celém díle. Zřejmé je, že motiv nadvlády nad svou existencí zde již v tomto nástinu zaznívá. Chce a hodlá nějakým způsobem vyřešit problém, který se s ním vleče počínaje jeho vlastní existencí, výslovně tematizovanou až v, řekněme, posledním stádiu, které autor podrobněji analyzuje. Zvláštností příběhu a případu je, že Dostojevský provádí stručný popis, který více než jinde, naturalisticky a hloubkově analyzuje to, co se v daném jedinci odehrává. Slyší zvuk cinkajícího svazku klíčů, spekuluje a promýšlí, který klíč to je, na základě čeho poznává kolik je klíčů a které k čemu jsou. Celá tato anabáze, kterou podstupuje při návštěvě Raskolnikov je zvláštní v tom, že se v ní objevují jemné analýzy duševních pochodů člověka, u kterého se otázka po existenci má v co nejkratší možné chvíli vyřešit. Je tu víra a naděje, že se vyřeší to, oč tu jde. Totiž o člověka jako takového. Dostojevský si dal tu převelikou práci a ukázal, jak kvalitně propracovat otázku člověka v rámci života a vůči své neodbytnosti tázání k nejvlastnějšímu stavu existence. Tím se ukázalo, že Raskolnikov není jen pouhým a prostým podlým člověkem, nýbrž dvojakou postavou. Jako počestný člověk, do té doby by přeci nemohl zajít k nejzazšímu bodu, řešit svou existenci tím, že druhého, partnera v určitém vztahu o jeho existenci připraví. Nicméně… Ukázalo se, že jde o vnitřně napjatý souboj uvnitř člověka. Nejde o prosté zabití, chybu, nebo zkratku v afektované pohnutce. Naopak je to promyšlený krok, velice spekulativní a promyšlená úvaha o tom, jak vnitřně soupeřit s otázkou existence. Nechci se ani dále zmiňovat k čemu všemu se aktéři dramatu, či chcete-li příběhu, v rámci utěšení otázky existence propůjčují. Například Soňa se musí odcizit své povaze, své lidskosti a důstojnosti a se žlutou kartou začít s prostitucí, neboť otec řeší zapomenutost na bytí a existenci typicky, ruským alkoholismem. Zde ovšem více je nutné se zaměřit na zásadnější problém. Soňa není prostitutkou, která by v práci a ocenění nacházela odpověď na otázku své existence, ale naopak, je v tom veliký a otevřený otazník, to proč to dělá, když po večerech na lůžku schoulená pláče. Snad projev nitra, duše, hlasu Boha? Není to pro její libost, nebo svou egocentričnost. Dělá to pro motiv společného soužití, soužití s rodinou, a snaží se udržet nyní již tak vratké hodnoty, kterými je rodina, tedy řečeno obecněji sociální soudržnost, hodnota péče, lásky a starosti o bližní (snad už motiv starozákonní a antický). Od tohoto koření problém ve kterém tkví podstata existence a života Soni. Soňa je zvláštním aktérem, neboť je nucena zachovat principy lidství, nutí Raskolnikova zvláštním způsobem k tomu, aby se opět pokusil vymanit z otázky existence a přitom sama svou dílčí vinu zločinu také nese. Její zločin je proti jejím hodnotám, které do té doby měly určité místo a určitou vnitřní konsistenci a posloupnost. Přesto i ona je postižena tou otázkou, otázkou kdy je nutné se vykoupit ze své upadlosti, neautentičnosti, neosobnosti, tím že se vydala cestou hříchu. A docela se jí to daří. Nabádá Raskolnikova k přiznání. Především sama, svádějíce v sobě souboj existence vůči přirozenému životu, ukazuje, jak moc jí na původních hodnotách „křesťanského“ principu záleží. Dostojevský, ač velikán literatury přesto zapomněl na důležitou a opomíjenou otázku, alespoň podle mě. Totiž Raskolnikov byl původně občanem, který se k otázce náboženství a politiky nikterak nevyjadřoval, ba co více, žil poklidně, nereflektovaně a bez nutnosti si tuto otázku pokládat. Je důležité si uvědomit, že samotný Dostojevský byl více než zbožný člověk a přesto primus jeho románu zůstal dlouhou dobu „bez orientace“. Nebyl ani bez vyznání, ani příslušníkem nějaké orientované náboženské ideologie. To celý myšlenkový postup a dílo vede na scestí a do otázky proč. Proč vůbec náboženství? Někteří lidé se v tíživé době jejich existence od náboženství odloučí, neboť si nedovedou v té době udělat kritický pohled na nejednoznačnost náboženství, jeho dvojznačnost a nesamozřejmost. Proto snad se mi jeví konverse a změna myšlení poněkud jako dřívěji nepodložená. Šlo tu o zjevení čehosi. Soňa to nazvala láskou a citem, jiní tomu říkají Bůh a to božské, sestoupení Absolutna na Zem. Proč ale Dostojevský tuto problematiku neupřesnil, hned zpočátku práce, je zvláštní. Ale to nikterak nenapomáhá k tomu si udělat obrázek proč zrovna konverse. Vždyť se mohl vydat cestou k nápravě například vstříc alkoholu (jako mnozí lidé tamější doby), nebo čemukoliv jinému. Nicméně oprávněně si zřejmě Dostojevský vybral náboženství, které se mu do celé existenciální koncepce hodilo, stejně jako poukaz k celkové společenské situaci. Přesto to je nutné přičíst na vrub Dostojevskému, že dříve nenechal přičíst hrdinovi příběhu určitou orientaci. To do celé racionální a prozatím pochopitelné konstrukce vrhá, řekněme, stín. O jakou dějovou aktivitu šlo, se dnes již můžeme pouze domnívat. Zřejmě i přes lásku a cit došlo k úpadku. Soňa se odcizila sama sobě, a přesto mohla mít ráda druhé, cítit k nim nějaký cit, ale odcizila se. Raskolnikov, kdyby jako zbožný člověk žil, nedovolil by mu to hodnotový systém a celá koncepce. Nicméně to byli lidé řekněme neurčití, beztvaří, prozatím nezformovaní. Postupem příběhu se rýsuje určitá psychologická, aktérská a sociální orientace a zařazení postav příběhu. Ještě nutno podotknout, že zločin, kterého se dopustili byl zločinem dvouúrovňovým, jak jsem to nazval. Jednak zločinem vůči druhému, tomu, kdo je zdánlivým agresorem a tím kdož vyvolává rozmíšky, a druhak a co více, zločinem vůči své odcizené existenci. Vůči svému teď již zpsychologizovanému svědomí a určité lidskosti, která se ukazuje jako nedostávající se. Je to nedostatek lidskosti, který vede k hrůznosti a obludnosti celého děje. Je to neudržení si kritičnosti, úpadek a pád do hříchu, rozpolcení, nejednotnosti a odklonu od původního nereflektovaného života do zdánlivě vědomé reflexe. Ta jako taková přichází až o mnoho později, téměř v závěru celého literárního dramatu. Přesto otázka dobra a zla, se nedá takto vyřešit a je nutné komplexní prošetření. Nikoliv okolností, ale svých vlastních podmínek, ta kterých to či ono vzniklo. Raskolnikov jisté a neprokazatelné motivy k otázce náboženství zřejmě má. Láska mu jistě není jediným kritériem pro které se obrátí. Vždyť kdyby doopravdy miloval, byť jako křesťan bližního, tento trest by mu odpuštěn jistě nemohl být. Zabití bližního. To by bylo neospraveditelné. Nicméně zřejmě notnou dávku konverse hrála i očekávaná a poněkud nehostinná budoucnost a pozdější se ubírání jeho existence. Samotný autor nerozřešil tuto zásadní otázku. Jestli totiž je možné dojít satisfakce, odpuštění a napravení poskvrněné existence. Raskolnikov na několika místech dochází ke zjištění, že odpuštěním a napravením je mu náprava u Soni, kterou začne v tom okamžiku její pomoci mít velice rád a pouto jejich přátelství se zintensivní tím, když Raskolnikov nalezne možnost odpuštění. Vždyť i otázka palčivosti existence se promítne do toho, jak moc je nutné, aby se odčinil trest. Raskolnikov dojde reflexe a zjišťuje proč je zrovna jemu dopřáno odpuštění. Protože jeho existence byla završena láskou. Raskolnikov došel do stadia odpuštění skrze lásku bližního, skrze něco co dříve musel zničit, nabourat, aby se mu toho dostalo nazpět.

Jistě by mohlo jít o hlubší rozbor Zločinu a trestu. Ale snad jsem pokročil o maličký krůček dále, když jsem se odklonil o klasického objektivistického deskriptivního přístupu k dílu, jaké se prosazuje při referencích o díle a čtenářských denících. Snažil jsem se dílo prodloužit a rozvinout v duchu rozpracovaných myšlenek velkého autora.