Pomíjivost dnů

Anotace: moje dnešní nostalgická úvaha o tom, jak moc pomíjivé je všechno kolem.

Dneska sem si stáhla přímo báječný songy od dvou skvělejch zpěváků :) Jeden je Justin Timberlake, kterýho sem nemusela a druhej je Usher. Mají naprosto báječný písničky :)

Taky sem se tak zamejšlela na tím, že bych si víc měla užívat přítomných chvil. Protože jestli budu chtít od přítomné chvíle něco víc, bude se mi to, co je krásný a božský, zdát jen jako nic.
A to já přece nechci. Nikdy sem tenhle názor neuznávala, tak proč bych ted měla?
Všechno se mění každým dnem. Taky sem si všimla, že moje bejvalá nej kámoška si ke mně vymazala komentář, tak sem si jí rovnou smazala celou. Už s ní nechci mít nic společnýho.
Abych pravdu řekla, je mi lhostejná. Není to ten člověk, kterýho sem znávala a tím pádem jí nechci znát. Bývala normální, ted je to jen vypočítavá, rozkazovačná svině a šmejd.
Já se kvůli ní mejch výbornejch kámošů nezbavím. Ted se budu soustředit na mého nejlepšího kamaráda, mojí skvělou kamarádku a na všechny co mám ráda.
Ona mi nestojí za nic. Je to sice strašný se nad tím tak zamyslet, ale musím říct, že se to prostě mělo stát no. Nic skvělýho netrvá dlouho, ale co taky musím říct je to, že na to všechno budu mít jen dobrý vzpomínky. Na to si stěžovat nemůžu a ani nechci.
Budu sice mluvit jen v minulým čase, ale vzpomínky zůstávají. Když si to tak řeknu, chce se mi brečet, ale nemůžu. Přijde mi, jakoby se všechno postupem času hroutilo. Všechno, co mělo základy najednou nedrží a najednou je ve všech plánech chyba. Umění žít..........
Tyhle dvě slova jsem si dycky představovala asi takhle : užívání si života, sranda, volnost.
Ted si je představuju asi takhle : naplánování života bez stěžování, zabezpečení, sranda, zodpovědná volnost, nespoutanost která nikomu neubližuje.
Protože mít svůj život podle svých představ, chce hodně velkou vůli a hodně velkou práci. Když přijde nějaký důležitý rozhodnutí, leknu se toho. Když přijde něco, co mi celou tu dobu hrozilo, bojím se toho všeho. Bojím se toho, co bude, když mi nebude přát štěstí. Bojím se toho, co přijde až si uvědomím spousty jiných věcí. Bojím se stáří. Bojím se toho, že můj život nebudu mít takovej, jakej já budu chtít.
Bojím se spousty věcí.
Když vidím, jak se tedkon hroutí všechno den za dnem a já s tím nemůžu nic udělat, je mi bezmocně, je mi zle, je mi strašně. Je mi ouzko. Chci to mít jako dřív, ale nemůžu.
Chci být malá, chci být bezstarostná, chci být já. Ale pod vlivem společnosti a pod vlivem nás samých, se měníme. Všichni. Nikdo nezůstává stejný. Nikdo.
Je to hrozné uvědomění. Mě osobně je z toho špatně.
Co když se zítra rozhodnu špatně a život půjde jiný směrem? Co když udělám nějakou věc a zůstanu sama? Jak si udržet tak skvělé vztahy? Jak mít pořád peníze? Jak mít pořád rodinu?
Jak sám sebe neztratit?
Jak?
Život není lehký. Obdivuju lidi, kteří jsou se svým životem spokojení a kteří si ho dokázali zařídit tak, jak oni sami chtělo. Kteří mají rodinu, peníze, dům, sebe............
Alespon na chvíli.
Protože všechno je pomíjívé. Všechno plyne. At chceme nebo ne.
Jednou nám teče od bot a pak jsou dny, kdy si říkáme, že jsme nejšťastnější na světě.
A to jde pořád dokola.
Třeba lituju chvilek, který jsem si neužila naplno. Který jsem prosnila nad něčím jiným a když jsem se za nima pak ohlídla zpátky, zjistila jsem, že to byly nádherný chvíle.
Ale já jen prošla s polootevřenýma očima, místo toho, abych je prošla s otevřenýma očima.
Nikdy nepoužívám slova jako -lituju, kdyby-, ale v tomto případě vážně lituju.