Dětský sen

Anotace: jedna z mých prvních úvah

Víte, vždycky jsem toužila napsat jednoho dne knihu. Knihu plnou pocitů vůči druhým, plnou mých postřehů a lásky. Tím, že píšu, se ze mne dokáže něco uvolnit. To něco nejde ani vidět, ani slyšet, ani obejmout, ale činí mi radost. Snad to něco můžu nazvat mým smyslem života, který neustále hledám. Psaní je zvláštní věc, je to způsob, jak si hrát se slovy a dát prostor svému nitru, které se mnohdy může zdát potlačené. Na světě jsme schopni nalézt skvosty, ale tím, že jsme slepí, mnohé věci zasouváme do pozadí a pak marně přemýšlíme, co nám v životě uniklo, kde jsme udělali chybu. A psaní je právě tím způsobem, jak ukázat své duši, že němá není a má ten obrovský a krásný dar hovořit. Netvrdím, že můj život je něčím výjimečným, tím se samozřejmě nechci rouhat, jen naznačit, že žiji život milionů dalších lidí, trošku spím, trošku jím, občas se směji a občas taky pláču. Ale to jen proto, abych se druhý den ujistila, že jsem na světě moc šťastná.
Nikdy jsem si nepřipadala výjimečná, ačkoliv jedna slavná poučka tvrdí, že každý z nás je jedinečný, jedinečný zázrak, který se od ostatních zázraků liší svou genetickou stavbou a odlišným otiskem prstu.
Toužím jednou napsat něco tak krásného, vyřknout něco nezapomenutelného, něco, co si budou předávat generace po staletí a rozebírat, co si budou připomínat v časech hojnosti a k čemu se budou upínat v časech nepokojů. Snad je tohle pouze výsadou Bohů, kteří sídlí ve výšinách a občas se podivují nad tím, jak jsou lidé malicherní. Ať tak, či tak, už dlouhou dobu v sobě nosím tuto tužbičku. Jako malá jsem toužila po nesmrtelnosti, žít na světě věčně, stihnout vše, co se jen stihnout dá, milovat vše, co tíhu mé lásky unese, vystihnout ten okamžik, kdy z Velkého Vozu zůstane jen jedna jediná hvězda, neboť on sám, již všechno světlo rozdal nenechavým snílkům a romantikům. Jak však člověk stárne, určité jeho hodnoty stoupají, aby se dotkly nejvyšších příček a mnohé klesají ke dnu. Snad kdysi byly na výši a okusily špetku dětské radosti, ale nyní již nejsou podstatné, člověk své dětské sny poztrácel, zapomněl na ně. V životě pak sní ještě mnohokrát, některé sny se setkají jen s bolestí, mnohé se uskuteční, ale co je jisté, i ten nejbáječnější sen jednou skončí. Člověk odejde, poztrácí se všechny jeho úsměvy, krásná slova, kterými kdy koho obdaroval, objetí, která ještě dlouho někoho hřála. Odejdou i sny, které kdysi tvořily cestičku k palácům a pozlátka každodenních radostí. Fotky zežloutnou a ztratí svůj lesk, lidé budou zapomínat, až jednoho dne zapomenou úplně. Já o tuto teorii nestojím, ba ji dokonce nevěřím, sním o tom, že lidský úsměv dokáže prozářit temnotou a lidské slovo bdít nad činy druhých po staletí. Nic se přeci nemůže jen tak zatoulat, vždycky se konání druhých musí v něčem odrazit a vrátit zpět. Tak jako bumerang. Člověk je velice silný, nemyslím sílu tělesnou, ale sílu duševní, dokáže činit krásné a velké věci. Ačkoliv se stále divím, že nedokáže rozeznít zvony celého světa. Právě tohoto malého zázraku bych se chtěla jednou dožít. Seděla bych na zahradě, sluníčko by svítilo a v jeden jediný okamžik by začaly všechny zvony, zvonky, zvonečky bít. Já bych jen seděla, zahalena do hávu ranního slunce a tiše se usmívala a naslouchala tomuto pozoruhodnému koncertu.