Zrada srdce

Anotace: V afektu nejednáme vždy správně...

Každý z nás zažil okamžiky, které by chtěl vymazat. Většinou se tyto zážitky stávají součástí emotivně vypjatého období, jež nazýváme pubertou. Člověk si utváří charakter a osobnost jako takovou a je občas až přehnaně citlivý na okolní vjemy. Každý si tím prošel, takže je zbytečné zdlouhavě popisovat nálady a postřehy jedince. Má puberta nebyla nějak dramatická, ale jedné hry mého života opravdu lituju, byl jsem vskutku špatným dramaturgem.
Jsem naprosto normální syn v obyčejné rodině, a jako každá rodina i my máme své malé a velké problémy. Není snad neobvyklé, že se někdy doma pohádáme a navzájem si řekneme slova, které bychom za normálních okolností neřekli, většinou si pak po nějaké době uvědomíme, že nás to mrzí a omluvíme se, vždyť hádky utvrzují vztahy. Ale jednou …
Nepamatuji se, co bylo příčinou hádky, která měla poté na svědomí tolik slz a smutku, ale jako dnes vidím před očima, moji mamku, jak stojí mezi dveřmi a pozoruje, jak sjíždím výtahem a ve spěchu si nazouvám boty. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik zlosti, ale když jsem nebyl vyslyšen a mamka neukončila tok slov, které mi bodaly do srdce, popadl jsem boty a zabouchl dveře. Bratr se mě snažil doběhnout, ale adrenalin v mé krvi zajistil, že jsem mu hravě unikl. Míjel jsem světla pouličního osvětlení a udivené výrazy, které mě v ten daný okamžik nikterak nemohly vyvést z míry. Bylo kolem 10 večer a já bez myšlenek běžel, cítil jsem, jak mi stoupá tep. Mé jednání bylo natolik rychlé, že jsem se nestačil obléct. Měl jsem na sobě hedvábné tričko a kraťasy. Když jsem doběhl k náměstí, porozhlédl jsem se po úkrytu. V hlavě mi bleskla jediná myšlenka. Zaťukal jsem na dveře. Každá vteřina mi připadala jako věčnost. Zaťukal jsem výrazněji, ale marně. Moje bývalá paní učitelka nebyla doma. Fyzickým a psychickým vyčerpáním sesunul jsem se k zemi a zůstal sedět u vchodu. Zíral jsem na poletující vločky a v tu chvíli začal boj srdce s rozumem. Přetáhl jsem si tričko přes promrzlá kolena a nechal proudit myšlenky. Byl jsem a jsem velmi mladý, o životě vím pramálo, ale střetly se ve mně dva životně důležité faktory. Rozum, který neodsuzoval mé jednání, bral ho, jako vyjádření nesouhlasu a v podstatě vynucené jednaní, které bylo chápáno, jako touha po sebeúctě. Srdce, které krvácelo bolestí, již jsem si sám způsobil. Mám k mamce velice vřelý vztah, vím, že ji za vše vděčím, vím, že mě má ráda, a že já jí také, ale srdce, které už nemohlo snášet urážky od osoby, která mi dala život. Nevím, proč ten den, vždyť jsem to slýchal snad milionkrát, v čem byl ten den jiný? Byla mi opravdu zima, zastesklo se mi po domově, ale věděl jsem, že tím bych zničil jediný smysl tohoto skutku. Zůstal jsem sedět a v duši jsem prosil o odpuštění. V tom jsem zahlídl dvě světla. Nejdříve jsem pomyslel na světlo konce života, ale záhy mně přešly iluze a uvědomil si, že to jede auto a v něm mamka. Nemohl jsem vstát, neměl jsem dost sil dál utíkat. Dvě silné paže mě odnesly do auta. Vedle mě seděla mamka a její teplé slzy mi kapaly na rameno.
Co jsem to udělal? Osoba, která patří mezi mé nejbližší, dneska utrpěla velké rány. Nedokážu si nejspíš představit bolest, jakou ten večer zažila. Můžou mi ji jen nastínit obrázky z vyprávění mého kamaráda, snad přítele, který mě pomáhal hledat. Popisoval odvahu a odhodlaní mé mamky. Říkal, že ačkoliv ji dlouho znal, v životě u ní takové chování nezažil, ten večer byla silnější, než celý svět.
Doma jsem po teplé koupeli okamžitě usnul. Po probuzení mě čekal jiný svět, svět zklamání a utrpení. Mamka se dlouho nemohla vyrovnat s faktem, že její vlastní syn od ní utekl a hledal přístřeší u paní učitelky. Vydávala se na dlouhé procházky, o kterých předem neříkala. Každý její pohled byl plný bolesti a ran, které ten večer snesla. Táta mi dal najevo, že jsem ho zklamal, ten večer byl na službě v práci a nemohl tedy nic dělat. Jediný co mu zbylo,bylo čekat se strachem u telefonu. Cítil jsem se, jako zrádce. Zrádce osob, které mi dali všechno i život. Chtěl jsem se omluvit, ale jsou v životě chvíle, kdy jen slova nestačí. Tak plynul čas, každý den ve mně provolával větší a větší zoufalství, snažil jsem se dát mamce najevo, že jsem neutekl kvůli tomu, že ji nemám rád, ale že jsem nevěděl, jak už jí říct, že mě její slova bolí, že se snažím dělat, co se po mě žádá. Vím, že to ani nešlo pochopit. Po nějaké době, seděli jsme v obýváku a se slzami řekli, co máme na srdci. Ty slova byla plná citu. Opět jsem věděl, že tu pro mě je někdo na světě a navzdory zlým slovům se máme rádi.
Zradil jsem své srdce tím, že jsem ublížil osobám, které mám rád, zradil jsem srdce rodičů strachem, který ten večer o mě měli. Jediné, co jsem nezradil, byl rozum, jenže ačkoliv je člověk inteligentní bytosti, většina životních situací se má řešit srdcem. Protože rozum, není synonymem slova moudrost, rozum nás může klamat, ale srdce nikdy!