Pan 295, nerozluštěná záhada a velmi obětavý a chytrý člověk

Anotace: Ohlédnutí (vzpomínka) za výjimečným člověkem, který nikdy nedokázal to, co chtěl a snažil se o nemožné. Pán, co si nechával říkat přezdívkou 295. – Dlouho jsem nevěděla, kam zařadit tuto úvahu (pokud je to vůbec úvaha): smrt/smutek. Vyberte si sami.

Když jsem ho poznala, odhadla jsem přesně, jaký je. Odhadla jsem přesně, kým je.
Typ člověka, co lhal jen pro dobrou věc. Typ člověka, který na veřejnosti byl někým a v soukromí Někým (jiným). Plakal každý den a nevěděl často proč vlastně, proto někdy musel vytvořit důvod. Každý o něm věděl jen minimum. Byl tak neskutečně jiný a originální, nechápu, proč došlo tak rychle zrovna na něj. Možná proto, že se snažil o nemožné a byl uzavřený do sebe. Jak už jsem psala, lidé kolem něj znali jen jeho přezdívku. Přezdívku 295.
Proč vlastně dělal tak ošklivé věci? Asi proto, že neznal jinou možnost úniku. Pak poznal mě a chvíli se mi zdálo, jakoby se jeho Já začalo uzdravovat. Povídal mi o sobě spoustu věcí. Já mu o sobě říkala spoustu věcí. On se mě snažil chránit, abych nedopadla jako on – rozhodně jsem k tomu měla nasměrováno. Nechtěl, abych se uzavírala do sebe. Nechtěl, abych si v hlavě vytvářela krásný a nereálný svět. Nechtěl, abych si do hlavy brala smůlu a neštěstí druhých. Nechtěl, aby mi bylo ubližováno a nechtěl, abych si ubližovala já sama. Nechtěl, aby se mi dělo to, co se dělo jemu. Slíbil, že až mi bude aspoň 18, tak si o mých problémech s rodinou a mojí psychikou znovu pohovoříme.
Já si toho opravdu vážila, ale potom jsem udělala opravdovou chybu. Nevycítila jsem jeho náladu. Moc velká chyba.
Když ho po čtvrtém pokusu o sebevraždu (a čtvrtém pobytu v nemocnici) zavřeli do cvokárny, neměla jsem šanci si s ním psát přibližně měsíc, možná ještě déle. Vůbec jsem netušila, co s ním je, kde je, jestli se mu něco nestalo. Když měl šanci mi to dát po několika týdnech vědět, nechápala jsem, jak to jeho rodiče mohli dovolit, nevěděla jsem kde je, nemohla jsem s ním nijak komunikovat. Ale věděla jsem přesně, co se v něm odehrává. Člověka, co chce svobodu a co chce radost v očích druhých, přece nemůžete uvěznit. Nemůžete ho hlídat a omezovat. Nikdo netušil, co se odehrává uvnitř mě, přišlo mi, jako bych za to mohla já.
Teď to bude znít trochu emařsky: Dávala jsem mu pár týdnů, že se vzpamatuje, pustí ho a on bude moci pokračovat ve svém mizerném životě plném smutku .
Vzpomínám si, že to bylo 28. 4. 2007, co mi jeho čtrnáctiletý bratr oznámil, že 295 se povedlo to, co se mu 4x nepovedlo. Totiž zabít se. Oběsit.
Jeho úmrtí nese datum 27. 4. 2007, přesně měsíc, před mými 15. narozeninami.
Nikdo nechápal, proč se to stalo, jeho rodina byla zmatená a nerozuměla, proč tak mladý (19) kluk, uvažoval tak morbidně a proč skončil tak brzo.
Měla jsem pocit, že jen já vím, proč se to stalo.
Asi jsem byla jediná, komu připadalo, že teď je to lepší, teď se bude mt líp.
Nechal po sobě spoustu hádanek. Proč číslo 295? Co to znamená? Nepřišla jsem na to.
Jednou mi řekl, že jsem „udušené indigo“, na tuhle hádanku jsem přišla nedávno, ale trvalo mi to.
Skrýval spoustu tajemství a bylo na mě, jestli se mi povede je rozluštit. Nepovedlo.
Do života mi vlezl rychle, odešel rychle a zbyl po něm víc jak rok sebeobviňování a zoufalství. Ta doba ještě neskončila. Nevím, jestli mi víc dal nebo vzal. Často jsem na něj byla naštvaná, jak mi to mohl udělat? Často jsem si připadala, jako těžký schizofrenik. Byl vůbec někdy skutečný?
Proč se objevil a pokusil se zachránit zrovna mě? Viděl na mě něco, co u ostatních nenašel? Kdoví, kde bych bez něj byla. Byla bych ještě? Bylo by mi líp? Vydržela bych vůbec? Každopádně ta doba pro mě byla neúnosná, vyčerpávající a zničující. Nikdy jsem si nebyla jistá tím, co mi kdo říkal, nikomu jsem nevěřila. Když mi lhal 295, co teprve ti ostatní pokrytci.
Také slíbil, že až mi bude 18, popovídáme si.
Pane, jak si ale promluvíme? Myslel jste to snad tak, že až mi bude 18, budu tam, kde jste dnes vy? Nedával jste mi šanci?
Co Vaše pohádka O malé velké slečně? Co Vaše básně a úvahy?
Pane, chtěl jste mi ukázat místa, kam jste se chodil schovávat před světem. Jak teď?
Proč Vaše láska ke mně vyplynula až po Vaší smrti?
Co se vlastně stalo?
Neunesl jste tíhu depresí, bolestí a strachu?

Nestihla jsem se s Vámi rozloučit. Proto se teď loučím.
Nashledanou, určitě se ještě sejdeme.
Snad jste teď ve svém vysněném světě plném úsměvů a volnosti. Bez strachu.