Můj osud

Anotace: Úvaha "vyprávění" o mé rodině

Mám sen: Mamka přichází z práce. Já vycházím ze svého pokoje a ona mi radostně říká: „Ahoj Viki! Jak ses měla ve škole?“ A taťka se přidává „Co chemie? Neusnula jsi, tak jako se Ti to povedlo skoro minule?“ Usmívám se na něj a odpovídám: „Dneska to bylo zajímavé. Brali jsme alkaloidy-drogy“ Taťka: „Tak to věřím, že Tě to bavilo“ „Dneska jsme se s Andy zase nasmály. Marcela přišla do školy s úžasnou, černou, látkovou čelenkou, kterou neměla ani tak na vlasech jako spíš na čele! A do toho si ještě vzala černé, neprůhledné, sportovní, sluneční brýle! Takové podobné jaké má v Matrixu Keanu Reeves!“ Všichni se tomu společně smějeme. Marcelka je prostě Marcelka.

V tu chvíli slyším pronikavý tón hlasů mé babičky-„ježibaby“. Už jako malá jsem ji za ní považovala. Vykládá něco mamce ve vedlejší místnosti. Zdi jsou opravdu tenké. Už jsme úplně probuzená, jelikož na ten její hlas mám nejvyšší stupeň alergie! Protírám si oči a říkám si „Jak krásné probuzení“. Otevřu dveře svého pokoje, pozdravím. Všichni rychle odpoví a pokračují v rozhovoru. Jsem skoro neviditelná. Jen „ježibaba“ na mě pořád něco má. Když si chystám snídani, řekne mi: „Nasyp si tam toho müsli více, vždyť si hubená jako lunt!“ V rodině mají téměř všichni nadváhu, a tak „ježibaba“ chce, abych zapadla a byla pěkně kulaťoučká jako ostatní. Její poznámky ve smyslu, že jsem vlastně úplně k ničemu, jsem se už naučila ignorovat. Za těch 18 let docílila jen toho, že ji k smrti nenávidím!

Když jsem ještě byla malá holka, mohla jsem mít tak šest let, přála jsme si rodiče, kteří místo pátečního chození do hospody budou trávit večer se mnou. Dívali bychom se spolu na pohádku, jen proto, aby mi udělali radost. Rodiče, kteří když se dozví, že jeden pán je z mého obrázku nadšen natolik, že se ho rozhodne vystavovat v ostravské galerii, odpoví: „To je úžasné! Máme doma malířku!“ Pozvání, jít se na vystavovaný obrázek hrdě podívat, by nikdy neodmítli! Moc jsem chtěla, moc. Chtěla jsem rodiče, kteří, když vidí, že mám na kreslení talent, neváhali by a přihlásili by mě do uměleckého kroužku. Bylo jim to jedno…
Později jsem si přála, aby mí rodiče byli zároveň mými přáteli. Abych jim mohla bez rozpaků vše říct a požádat kdykoliv o radu. Za dalších pár let jsem pochopila. Pochopila, že jiné to být nemůže a taky nikdy nebude. Mí rodiče o mně nic neví…Neví jaká ve skutečnosti jsem. Neví to, že mi češtinářka sklonila poklonu. Považují mě za holku bez humoru, při tom se mým fejetonům spousta lidí směje. Neví, že mám ráda Beatles a vše co se jakkoliv odlišuje od normálu! Kdybych po nich na osmnáctiny nechtěla profesionální zrcadlovku, tak ani neví, že miluju fotografování! Ano, přeci jsem si k těm obrázkům cestu našla. Sice nejsou kreslené, ale mnoha lidem se líbí a obdivují mě.

Mou matku milují všechny zákaznice (pracuje v obchodě s oblečením), považují ji za nejlepší přítelkyni a ty mladší, v mém věku, při odjezdu rodičů, za náhradní matku. Říkají si, jak by bylo super mít tuto skvělou ženskou za svou maminku, nebo aspoň za přítelkyni, se kterou mohou zajít kdykoliv na kafe. Závidí mi, a já, když toto slyším, mám slzy v očích. Proč se takhle nemůže chovat ke mně?! Se svými zákaznicemi si povídá o všem, ale mě se nezeptá na nic! Vlastně se mýlím. Když se mě na něco zeptá je to na mého přítele. Jak udělal zkoušky a kdy má další. Chce si omotat dalšího člověka, při tom ji ještě nedošlo, že mě si omotat zapomněla! Miluje všechny, kdo nejsou z naší rodiny! Můj bráška je úplně jiný, než já. Naši matku miluje a má rád i „ježibabu“. Upřímně to nechápu…ale kdyby věděl! Kdyby věděl, že při každé ohlášené nedělní návštěvě je mamka naštvaná, že tu bude zase celé nedělní odpoledne sedět, myslím, že by si tu lásku k ní rozmyslel! Vždyť ona je alergická i na ta její malá vnoučátka! Kdysi jsem ji obdivovala, to bylo ale tehdy, když zhubla 40kg a přestala kouřit. Ale teď, když znovu kouří a pomalu se z ní stává alkoholička, se modlím, ať nikdy nedopadnu jako ona!

A můj otec?...Můj otec mi celý život jen vykládá, že jsem k ničemu, že nic neumím a všechno zničím. Neumí říct, děkuji, a už vůbec ne prosím. Má u mě ale plus. Aspoň se mě sem tam na něco zeptá. Chce vidět fotky z mé dovolené, zajímá se o mně, a proto myslím, že mě má rád, i když to neumí dát najevo.

Teď, když mi umřel dědeček, manžel od „ježibaby“, je vše jiné. Jediné kouzlo našeho domova je ztraceno. Chci pryč! Nemůžu tady zůstat! Jsem zde jiný člověk, to nejsem já! Jsem tady nešťastná! Jsem tady nic…

Sice mám téměř vše na co si ukážu, ale to vše jsou jen materiální hodnoty. Chybí mi láska, láska rodiny a její uznání. Mé rodinné pouto je jen k mému o 10let staršímu bráškovi a jeho dvěma malým holkám, které zbožňuju. Mám naštěstí přítele, kluka, kterého miluji skoro tři roky, a už nechci nikdy milovat jiného. Je mou oporou, mým štěstím, mou novou rodinou. Teď sedím ještě ale u stolu svého pokoje s perem v ruce. Jsem smutná a mám vlhké oči, ale úsměv na tváři se mi vykouzlí s představou, že za pár let už nebude můj velký sen pouze snem, ale budu mít novou, šťastnou rodinu!