Postoj k těžkostem...

Anotace: ...každý z nás někdy prožil nějakou bolest. Je tak těžké s ní bojovat, ale o to lepší pocit můžeme mít z výhry, ne...? Život není med, to je pravda... Ale není právě to na něm to krásné...? Aspoň se nám tolik nekazí zuby... =)

Nikdo z nás neprochází životem jen tak beze stop poznání a zkušeností. Děláme zbytečné chyby a omlyly a často za ně draze platíme. To vše nazýváme špatným, přitom jsou to pro nás ty nejdůležitější věci, bez nichž bychom o životě nevěděli takřka nic.
Člověk je stvoření tázající se po sobě, po svém původu a úkolech tady na zemi... Člověk je stvořen k tomu, aby byl vystavován bolesti a aby byl schopen bolest nést. Nesesype se z drobného zranění, nešťastnou lásku také časem překoná...
Člověk jde světem a musí bojovat. Ale na bojišti není sám, stojí při něm Bůh. Jen jednu jistotu má, a to Boží lásku. Bůh v lidském životě nehraje žádnou roli, on je totiž režisérem této hry... Bez něj bychom nebyli ničím. Jedině On nám staví do cesty obtížné překážky, abychom se při jejich překonávání stávali silnějšími. Dává nám znát, že to, co máme zkrátka není jen tak a není to samozřejmé. Že někdy se zamilujeme do někoho, kdo naši lásku nepřijme a že někdy máme něco rádi, a stejně to musíme opustit, aby přišlo ještě něco mnohem lepšího...! Když důvěřujeme Bohu, naše těžkosti ztrácejí závažnost a dokážeme se na ně dívat i jinak. Dokážeme si připustit, že kdybychom se při krájení cibule neřízli, asi bychom se ji nikdy nenaučili krájet pořádně. Najednou nám možná i po letech dojde, že když nás opustila milovaná bytost, sice to chvíli bolelo, ale přežili jsme to. Posílilo nás to. Nesmírně. Žádná škola se nevyrovná té škole od Boha, které se říká život. A nic jiného nás tolik nepoučí, jako naše vlastní chyby...
Co na závěr...? Nedělme svět na dobré a špatné, protože to jsou jen abstraktní pojmy. Dobro není dobré a zlo není zlé. To jen není něco pro nás dost dobré...