O upírkovi Inim

Anotace: Nyní o upírkovi jménem Ini (Itna). Asi to nebude tak úplně úvaha, spíš další vylití srdéčka.

Dnes, po psychicky náročném dni, říkám v osm večer mému příteli, abych ho trochu nakopla, že asi sjedu na Punkrác zjistit, kdo z bandy tam bude.
Nejdřív jsem to napsala proto, že jsem ho chtěla k něčemu donutit.
Potom mi došlo, že to není tak špatný nápad, jet tam opravdu.
Dlouho jsem tam přeci nebyla. Koho bych ale sháněla, na koho bych měla náladu? Na nikoho z nich. Bavím se jen s panem A a panem T a ani jeden by tam nejspíš nebyli. A pak mi došlo, kdo přesně mi chybí. Kdo by dokázal vyplnit prázdnotu a změnit smutek a vztek v radost a úsměv.
Chybí mi Ini.
I když jsem měla přísný zákaz cokoli kdekoli o komkoli cosi psát z punkrácké bandy, právě jsem něco napsala. A ještě napíšu. A taky si to slíznu.
Ini, víc než upírek.
Ini, tak křehký a tak ztrápený.
Ini, tak krásný a tak zkažený.
Ini, víc než upírek.
Ini, někdo, koho už na Punkráci nenajdu. A nevím, kde ho mám hledat. Ve vesnici za Prahou? Takových vesnic je dost. I když je mi jasný, že si to nepřečte, a že nikdo z vás asi ani nemá páru, o čem to tu píšu, doufám, že někdo, alespoň jeden člověk pochopí, co tím chtěla autorka říci.
Když mě všichni štvou, nikdo mi nerozumí, nikdo se nesnaží mi rozumět, i ta nejbližší osoba se na mě vysere a jde si radši chlastat jen tak do hospody, můj křeček se mě bojí, rodiče nasraný, tak mám chuť se zabít, abych mohla být s 295. A nebo si jen přeji, aby byl 295 u mě. Akorát vím, že to nejde. A taky vím, že i kdyby tu byl, tak bychom si tak nerozumněli. Nemohla bych mu říci ani slovo, abych mu neublížila.
V těchto chvílích, kdy mě serou úplně všichni, jakože fakt bez výjimky všichni, včetně mého přítele, který to většinou načíná (ano jsem vážně tak hnusná, nezdá se vám to), chci být s Inim.
S ním je všechno jiné.
Když jsem ho poprvé viděla, myslela jsem, že si urvu rodidla. Pozdravil mě "Ave" a políbil mě tak zkušeně, že jsem se nezmohla ani na slovo. Byla jsem rudá, byla jsem mimo a měla jsem v koutku pusy sliny.
Měl černé vlasy se zvláštním účesem. Byl bledý. A měl dokonale krásné oči. Nebudu se zabývat popisem, protože si za a) nepamatuji celek, ale jen detaily a za b) je to fuk. Po tom, co se mi představil (a já si sedla na prdel) jsme se začali bavit. Snad nikdy nezapomenu:
"Uhm, takže ty o sobě tvrdíš, že jsi upír. Tak změníme téma. Kolik ti je?"
"616 a až mi bude 666, tak uspořádám konec světa."
"Aha, takže 16. Máš někde profil na VF nebo tak?"
"Ne, co bych s nim dělal, já, jakožto upír, nejsem vidět na fotkách a k čemu profil bez fotek."
"Ty zuby máš zbroušený?"
"Ne, ty mám od tý doby, co jsem byl kousnut tady do krku." A ukázal mi vážně dvě jizvičky vypadající jako kousnutí.
Později jsem se dozvěděla, jak to všechno bylo. Ini byl ovládán, Ini takový ani nechtěl být. Chtěl být upírem, aby byl silnější než ostatní. Ale to, jak mluvil, jak mě pozdravil, to vůbec nebyl on. To bylo "cosi" co vytvořil člověk na A.

Ini, vždycky se mi vybaví posezení na lavičkách a řvaní na plnou ulici.
"Pustim ti jednu písničku. Mind forest od Gackta, nejspíš neznáš. Je to akustická verze a je to dokonalý." pustila jsem mu to. Odpověděl hned.
"To znám, Gackt má vážně perfektní hlas, chtěl bych umět zpívat jako on. Chladnej hlas."
"To jo no. A ty jinak zpíváš?"
"No, zpívám, možná trochu jinak ale zpívám."
"Já taky zpívám a úplně jinak naž ostatní. Já totiž řvu/bleju/growluju."
"Tak jsme na tom stejně."
A tak jsme seděli a řvali/blili/growlovali. Bylo to nádherné. Taková volnost. Pak jsem ale poznala velký problém: pan A.

Pan A Iniho ovládal, hlídal, kontroloval, utiskoval, mučil, mlátil, zneužíval, ničil. Pan A na Iniho žárlil. Ini šel z kola ven. Ini šel mimo Prahu. Co když se vrátil?
Byl zmlácen.

Přesně teď mě všichni serou, všechny nenávidim, přijde mi, jakoby všichni všechno dělali naschvál (včetně mého přítele, sedícího v hospodě a vesele chlastajícího a kouřícího, ačkoli ví, že nenávidim, když kouří a chlastá a chodí domu v noci a já se o něj musim bát, aby třeba jako onehdá nepřišel v půl devátý ráno, člověk by čekal, že po devíti měsících bude mít aspoň tu sílu mi napsat smsku: miláčku, přijdu k ránu, neměj o mě strach. Miluju tě. - Ale ne, to on nenapsal, klidně mi lhal, že přijde kolem jedný a já na něj jak pí*a čekala, abych věděla, že přišel a je v pořádku) a mám chuť všechny s těma jejich kecama zaškrtit.

A vím jedno: potřebuju INIHO.