Sny

Anotace: úryvek z knížky a to, proč lidé nemající sny za života umírají. A to proč bojuji...

Tento úryvek jsem teď našel:

***************************************************
Cesta, kterou kráčíš, je cestou moci, a budeš poučen pouze o cvičeních moci. Dřív byla pouť pro tebe trápením, protože jsi chtěl jenom dojít k cíli, ale teď se proměňuje v radost, v radost z hledání a dobrodružství. Tím v sobě živíš něco velice důležitého, totiž své sny.

Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše, tak jako jídlo je potravou těla. Během naší existence se nám sny mnohokrát rozplynou a touhy se zmaří, ale snít musíme dál, jinak naše duše zhyne a nevstoupí do ní láska. Hodně krve už teklo po pláni, kterou máš před očima, a svedly se tu některé z nejkrutějších bitev reconquisty. Nezáleží na tom, kdo byl v právu nebo kdo měl pravdu:důležité je vědět, že na obou stranách se vedl dobrý boj.

Dobrý boj je ten, který vedeme proto, že si to žádá naše srdce. V hrdinských dobách, za časů potulných rytířů, to bylo snadné. Bylo třeba dobýt hodně území a vykonat hodně věcí. Dnes se však svět velice změnil a dobrý boj se z bitevních polí přenesl do našeho nitra.

Dobrý boj je ten, který vedeme ve jménu svých snů. Když v nás sny propuknou celou svou silou - mládí - máme hodně odvahy , ale doposud jsme se nenaučili bojovat. S velkým úsilím se nakonec bojovat naučíme, ale to už odvaha k zápasu slábne. Proto se tedy obracíme proti sobě, bojujeme sami se sebou a stáváme se svým nejhorším nepřítelem. Říkáme, že naše sny byly dětinské, těžko uskutečnitelné anebo že byly plodem naší neznalosti reálného života. Zabíjíme své sny, protože máme strach bojovat dobrý boj.

"První známkou toho, že zab íjíme své sny, je nedostatek času," "Ti nejvíce zaneprázdnění lidé, které jsem v životzě poznal, měli vždycky na všechno čas. Ti, co nic nedělali, byli pořád unavení, nestačili na tu trochu práce, kterou měli zastat a ustavičně si stěžovali, že den je příliš krátký. Ve skutečnosti měli strach bojovat dobrý boj.

Druhou známkou smrti našich snů jsou naše jistoty. Nechceme vidět život jako velké dobrodružství, které máme prožít, a proto si začneme namlouvat, že to málo, co od exitence požadujeme, je výsledkem našeho mouddrého, správného a spravedlivého uvažování. Nahlížíme za hradby své každodennosti a slyšíme lomoz lámaných kopí, prudké pády, cítíme pach potu a prachu, vidíme pohledy bojchtivých válečníků. Nechápeme však nikdy radost, nesmírnou radost v srdci těch, kdo zápasí, protože těm nezáleží ani na vítězství, anji na porážce, záleží jim jen na tom, aby bojovali dobrý boj.

A konečně třetí známkou smrti našich snů je klid. Život se sntane nedělním odpolednem, nic velkého od nás nechce a nepožaduje víc, než mu chceme dát. Zdá se nám tedy, že jsme vyspěli, odsuneme dětské fantazie a realizujeme se v osobním životě i ve svém povolání. Překvapí nás, když nám některý náš vrstevník řekne, že chce od života ještě to či ono. Ve skutečnosti však v hloubi duše víme, že jsme se zřekli boje za své sny, že jsme se zřekli dobrého boje.

Když se zřekneme svých snů a dojdeme klidu nastane krátké pokojné období. Avšak mrtvé sny v nás začnou hnít a zamořují veškeré ovzduší, v němž žijeme. Začneme být krutí k lidem kolem nás a nakonec tuto krutost obrátíme proti sobě samým. Nastoupí nemoci a psychózy. To, čemu jsme se v boji chtěli vyhnout - zklamání a porážka - se stane jediným odkazem naší zbabělosti. A jednoho krásného dne ty mrtvé a shnilé sny nám natolik otráví vzduch, že začneme toužit po smrti, po smrti, jež by nás zbavila našich jistot, našich činností a onoho strašlivého klidu nedělních odpolední.
****************************************************

Už nějakou dobu jsem přesvědčen o tom, že sny, ideály a boj za ně jsou důležité, byl to takový pocit. Vždy když jsem potkal lidi kteří za sny bojovali, a kteří na ně rezignovali, byl v nich úplně viditelný rozdíl, v jejich pohybech, slovech i činech. Je to přesně to, co se ztrácí u dospělých lidí. To, co zapřičiňuje, že děti se umí smát a nadchnout tak, že jim září oči.

Většina dospělých co jsem kdy potkal byly jen vykradené mrtvoly, pomalu umírající trosky, i když stále ještě žily. Ne, vegetovaly. Ten stav, kdy si pacient neuvědomuje okolí, jen je napojen na přístroje a tělo automaticky funguje, dokud nejsou odpojeny přístroje.

Nikdy jsem pořádně nevěděl proč spoustu věcí dělám, jen jsem vždy tušil, že to co dělám něco přináší. Nebyla to pomoc, pomoc akorát oslabuje (ten komu se pomáhá by si za chvíli zvykl na to že nemusí nic vybojovat sám, a zlenivěl by, oslabil by se), pokud není činěna ve zcela specifických případech. To co jsem vždy cítil že je lepší, užitečnější je nějakým způsobem dodávat odvahu, energii a cosi jako chuť, i když jsem to neuměl popsat.

Teď už jsem an to ale přišel, za co bojuji jsou sny, ideály, naději, nejen moje, všech. Přesně k tomuhle účelu se rozvinulo moje vnímání, vidění vzorů v lidském chování. Proto nejlepší odměny jaké se mi může dostat je naprosto živý úsměv s jiskrami v očích a pohybech od člověka. Hodně lidí nechápe proč dělám některé věci, já to taky vždy nechápal, jen tušil nebo cítil. Teď je mi to ale jasné.

Proto bojovat nepřestanu, svou čest nezradím, sny neopustím, bylo by to moc snadné. A je to potřeba. Je to výprava za grálem, výprava, která nekončí. Nezáleží na tom, zda cíle dosáhneme nebo ne, důležité je za ním jít. Chtít a snít.

Pozn:
(počátky tohohle jsem u sebe vypozoroval už v Aforismech II, možná ještě dříve...)