Prach

Sedá na mě prach.Jako na můj život.Jako každý den.Žiju životy jiných lidí,poslouchám příběhy o lásce,ztrátách a nálezech a sama nic necítím.Jen občas mě jako záblesk ovládne nepředstavitelně velká touha po dotuku.Po něčí ruce v mé.Po něčí blízkosti...Pak mám pocit,že nic důležitějšího není.Ale zase to přejde.Jako záchvat a já se vracím do reality.Osamělé,šedé,syrové reality.
Nic není jednoduché a každá radost a štěstí se mísí se smutkem,který ji časem musí zákonitě vystřídat.Proč to tak bývá? proč jsou obě tahle období tak časově nevyrovnaná? Nemůžeme se řídit citáty a životními moudry,protože je každý objevujeme sám...
Ale stokrát krásnější je,když nám při tom někdo dělá společnost...