Tichý déšť

Zhoustlá mléčná mlha, neumožňující cokoliv spatřit, halící ztichlé město do vlhkého, dusivého hábitu, prostupovala vším. Tíživé kapky deště se vpíjely do mlhy a přinášely smutek. Kapky, ozařované světlem rozbité poblikávající pouliční lampy stojící osamoceně, houstly a dopadaly na lesklou, popraskanou asfaltovou cestu, která nepřijímala vlhkost, jež nabízely.
Vyprahlá krajina lačně polykala vláhu padající z nebe. Déšť se vsakoval do cesty tvořené z rozžhaveného písku míšeného s jemným kamením. Květiny vypouštěly páru. Život začal pučet. Ožívaly seschlé listy i květy, které působily dojmem, že již desítky let necítily vláhu u seschlých kořenů, začaly se opět zelenat a kvést.
Kapky pronikaly i na starý a potrhaný šat osamoceného člověka spěchajícího do úkrytu. Prosakovaly vrstvami hutného oblečení, až pronikly na hebkou kůži. Chlad pronikal zvlhlou pokožkou až hluboko pod ní a zarýval se hluboko tak, aby si ji osoba velmi dobře uvědomila.
Ač hledíte na tyto přenádherné kapky padajíce z potemnělého nebe a toužíte se jich dotknout. Těšíte se z nich a sledujete jak stékají po sklech, domech či rostlinách. Cítíte spalující smutek a žal.
Smutek jež s nimi přichází.
Toužíte v chladném večeru nebýt sami. Toužíte udělat vše jinak. Vrátit se zpět do minulosti a udělat vše tak jak chcete, aby to teď bylo, ale nejde to. Toužíte říct promiň, těm co jste ublížili. Říci mrzí mě to a udělat pár rozhodnutí jak jste toužili, ale nemohli.
Slzy v očích se zvětšují, až nakonec vytrysknou a stékají po horkých tvářích. Vybavují se úžasné zážitky, jež už byly dávno zapomenuty, a chyby, na které se nezapomene už nikdy. Sem tam některá slza skápne ke koutkům úst a ucítíte jejich slanou pachuť.
Stát dál u okna a hledět na tu tíži, která je již všude, se nedá. Vzduch zhořkl, stal se nedýchatelný, každý nádech pálí a bodá.
Pár lehkých kapek dopadlo na bledou tvář pootevřeným oknem. Přinesly s sebou utišující chlad.
Nezáleží již na ničem.
V prastarém krbu tiše praská skomírající oheň a rozžhavená polena se sem tam nepatrně pohnou. Dech se zklidňuje a nakonec utichá až zaniká.
V dáli se ozývá tichý šum deště míšený s bouří zuřící za skleněným oknem. Už není nikdo kdo by toužil mít někoho s otevřenou náručí a laskavým slovem. Už nikdo není…
Drobný deštík s řídnoucí mlhou se měnil v opar nad zpustlým městem bez náznaku života.
Ve stoupající páře se začíná zjevovat hřbitov. Zničené hroby, zarostlé snad staletou trávou, nahánějí hrůzu. Stromy, kymácející se v poryvu větru, usychají, přičemž z nich stékají poslední kapky vody. Dopadávající na hroby těch , jež už nemají nikoho kdo by za nimi přišel.
Poslední nově vykopaný hrob je připraven pro poslední osobu v tomto městě, která zde nikdy nebude pochována. Už není nikdo kdo by to udělal.
Zem začala ztrácet vláhu, kterou získávala celou noc. Mrtvolné ticho obklopovalo mrtvé město…