Jaká jsem dcera?

Anotace: úvaha..nadpis hovoří za vše

Já jsem rodiče v dětství nenáviděla za jejich všemožné zákazy, příkazy a mnoho dalšího, ale uvědomovala jsem si, proč to dělají? Z jakého důvodu nám nařizují dělat to, co my nechceme? Jsou to jen obavy a strach, nebo je v tom něco více?
Moje máma mi vždy říkávala, udělej to a poté udělej tamto a tohle nedělej… Pořád dokola to samé. A já? Od tvrdohlavé kozorožky byste nemohli čekat nic jiného než pravý opak. Vždy jsem se chovala tak, jak bych podle rodičů neměla. Ukliď si! To neexistovalo. Chovej se slušně! A proč? Neodmlouvej! Budu. Abych řekla pravdu, nedovedu si představit, jak bych se na jejich místě chovala já.
I přes tohle negativní chování jsem vlastně dcera k nezaplacení. Copak vůbec tyto dvě skutečnosti jdou dohromady? Ano. Mé výborné výsledky ve škole, včasný návrat domů, excelentní chování… Věci, za které by každý rodič své dítě zulíbal, ne-li neudusil v objetí. A mně se přece ani jednoho nedostalo…
Zákazy. To je slovo, které se protiví snad každému teenagerovi. A přesto nás provází každodenním životem. Proč mi rodiče mnoho věcí zakazují? Líbí se jim kamenování mé touhy, jiskřičky v mých očích? Dříve jsem tento názor zastávala, ale postupem času dospívám k jiným pohledům. Dnešní život skrývá hodně nástrah, a proto nám rodiče zakazují kde co, jen aby nás tomu ubránili. Dělají dobře? Myslím, že ne. Každý člověk by si měl projít každým trápením, každou ránou i každou ztrátou, protože jen díky tomu nabere do života zkušenosti a také bude na několik věcí v budoucnu připraven.
Obraťme list. Všichni lidé mají i kladné vlastnosti, tudíž i ve mně se pár najde. Má cílevědomost mě nutí ke skvělým výkonům ve škole. Nedovedu si představit odpověď na otázku: NEVÍM. Párkrát se mi to stalo, jsem přece člověk, ale ten zvláštní pocit, který jsem při tom zakusila, již nikdy nechci zažít. Není to nic zvláštního, jen pro mě je to nepřijatelné. Nemohu si pomoci. Na otázky odpovím vždy několika větami, i když nevím, oč jde. A moji rodiče? Při každé mé jedničce už jen odkývnou nebo nereagují. Tady nastává dotaz, proč ostatní by za to dali i hlavu a těm mým je to „šumafuk“? Zevšednění. Určitě je musí unavovat sdělení „dostala jsem jedničku z dějepisu,z matematiky…“. Osm let je opravdu moc. Na druhou stranu, kdybych se zhoršila, mým rodičům by se to příčilo. A z toho vyplývá? Jedničky budu samozřejmě nosit stále, i když nebudu mít žádné odměny.
Prosazování mého životního stylu se rodičům zprvu moc nelíbilo. Mysleli, že je to jen přechodné, že to za čas vymizí. Když už to trvalo rok a já se v něm utvrzovala čím dál více, trochu mi vyšli vstříc a začali projevovat zájem o celou věc. Nemohu říct, že by souhlasili úplně se vším, ale jaký smysl by mělo zakazovat mi to? Stejně bych si k tomu časem našla cestu. Teď jsem alespoň ráda, že mi tolerují můj styl, ale představa, že bychom si s mámou vyšly do města, každá úplně jiná, já v náramcích a ona jako dáma, je ještě hodně daleko.
Jaké je mé postavení v rodině? Nikdy jsem se nad tím obzvlášť nezamýšlela. Jaké místo mi tedy náleží? Obvykle ti mladí bývají hýčkáni, rozmazlováni… ale se mnou se vždy jednolo jako s dítětem. Proč? Možná to bude tím, že se tak chovám. Nevím. Nemohu posoudit. Nikdy mi ale z očí nejiskřily světýlka dětského úžasu. Ale všimli by si toho? Asi ne… prarodiče se ke mně, což musím uznat, vždy chovali hezky, přesně tak, jak se od nich očekává. A bratranci a sestřenice? S nimi jsem velká kamarádka, tudíž si nemám nač stěžovat.
Tresty. Tohle slovo ani neznám, nikdy jsem v dětství nebyla týrána. Snad pro mou poslušnost. Rodiče spíše používali psychické tresty ve formě zákazů apod. nemohla jsem si dovolit malé odseknutí, poslední slovo vůbec, protože už bych měla zaracha na celý týden. Neříkám, že jsem za to ráda, ale každá zkušenost do života dobrá.
Jaká jsem tedy dcera? Nevím, jaký na to mají rodiče, ale je pravda, že každé dítě je pro své rodiče něčím nenahraditelným. Já se snažím ulehčovat situaci a vztahy mezi námi a chci se k nim dostat co nejblíže. Už ten fakt, že máme jeden druhého rádi dělá hodně. Můžeme být každý z úplně jiného těsta, ale přece jen budeme RODINA.