Být dítětem je tak fajn

Anotace: Je dětství opravdu bezstarostné?

Dětství…to jsou pro každého z nás už pouhé vzpomínky. Vzpomínky na osoby, které už tady být nemohou, na naše hračky na hraní a ty smutné i veselé příhody, které jsme během tohoto období zažili…

Když se řekne bezstarostnost mnohým se vybaví právě dětství. Ale bylo toto období opravdu bezstarostné? Myslím, že kdyby děti dobře chápaly tento pojem, jistě by odpověděly, ne! V žádném případě! Každý člověk, ať už zrovna prochází jakýmkoliv obdobím má nějaké starosti. Mění se pouze jeho pohled na ně! Děti tedy nejsou žádnou výjimkou…Trápí je, že neumí namalovat pejska, že jim nejde počítání, že nemohou mít vše na co si ukáží a ty obézní v dnešní době také to, že nemohou jíst kdykoliv chtějí, i když by tak moc chtěly! Ještě nechápou mnoho pojmů, situací, sílu peněz, ale také lásky. Jak čas letí, děti rostou, poznávají svět, realitu života, zjišťují jaké malichernosti je kdysi trápily v porovnání s tím, co prožívají teď. Přichází první lásky, zklamání, alkohol a drogy…Krutá zkouška, po které se z dětí stávají dospělí…

Co je to ale dospělost? To že jsme dospěli k nějakým názorům? K pokroku v životě? K nějaké stabilitě citů? Snad ano, ale není to pravidlem… V osmnácti jde málokdo označit za dospělého, ale ve čtyřiceti, už by to měli být všichni… Je mi téměř devatenáct, už se necítím jako dítě, ale za dospělou se také nepovažuji. V tomhle věku v nás válčí to naše dětské já s tím dospělým. Často děláme tak nepochopitelně směšné věci, kterým se pak s chutí zasmějeme, ale někdy jen tak hloubáme a přemýšlíme nad minulostí, přítomností i budoucností… Dospělí už vědí jaký je život, jak je někdy těžké v něm vyhrát, jak přežít i to jak je nevyzpytatelný. A to nejdůležitější, když se jim narodí dítě, už také vědí jaké to je mít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za to malé nezkušené, zranitelné dítko… Už je tolik netrápí, že nemohou mít to, na co si ukáží, ani to, že neumí malovat, nejspíš si už na to zvykli. Jejich starostmi se stávají jejich děti a jejich problémy. Aspoň myslím, že by to tak mělo být. Rodiče by měli svým dětem pomáhat, chránit je a připravit je na ten někdy nemilosrdný život… Měli by se jim věnovat a měli by jim dát lásku a dobrý příklad do života, aby je jejich děti měly stejně rády, tak jako oni. I přesto, že jim problémy dětí přijdou jako hlouposti, měli by se je naučit chápat a nedívat se na ně shora. V dnešní době, se ale stále častěji setkáme s dospělými, kteří se víc zajímají o svou práci, peníze a uznání… Ženou se za vysokými cíli na děti nemají čas, odbývají je a postupem času, když je hnaní za něčím, na co už asi stejně nedosáhnou omrzí, zjistí, že jejich děti jsou už velké, že neví jaké mají zájmy, na jakou chtějí jít školu ani to s kým se kamarádí. Začínají si uvědomovat, jak zbytečně promrhali svůj život, začínají pít a stávají se z nich alkoholici. I takhle může skončit dospělost.

Děti jsou tak hravé a téměř bezstarostné, protože jejich zklamání ještě nikdy nebyly tak hrozivé jako ty, které zažívají dospělí. Tak proč se tak snaží okusit svět dospělých stále dříve? Dnešní svět je k tomu nutí! Je krutý, nemilosrdný a hektický. Když dítě zaspí a neuvědomí si včas, že aby na tomhle světě přežilo, musí mít patřičné vzdělání, titul a mnoho průbojnosti, tak se probudí v malém bytě, bez partnera a s prázdnou „flaškou“ od rumu.