Koncept nesmrtelného jedince

Anotace: kritika křesťanského armagedonu (Člověk ve světě jednou je a nikdy nevymizí)

Některé události jsou stejně nepopochopitelné, přesto je ale někdo někdy vymyslel!

Z touto otázkou se vyrovnávám. Vlastně polemizuji s koncepcí nesmrtelného jedince. Předem se mi to jeví jako nikoliv soukromá frustrace, nebo něco v tomto smyslu. Je to spíš záhada. Nejsem k tomu patřičným způsobem lhostejný, protože i mě se to dotýká. A v podstatě by to byl sebevědomě pojatý egoismus, kdybych se nedoplnil a neopravil. Nikoliv mě jako Mě. Ale mě jako člověka.

Když Bůh, nebo kdokoli jiný, nějaký tvůrce, a v tomto ohledu i umělec něco stvořil, nebyla to náhoda. Věda se nám snaží celou dobu vtlouci do hlavy, že ona má pravdu. Že prostě reality byla typu Big Bang a nic dále. Ptát se co bylo před je stejně mystické, jako vyvolávat duchy v seancích. Není totiž záruka, že onen podnik bude mít dokazatelné a ověřitelné důkazy a že v teoriích nebudou trhliny, kterými prosakují naše oprávněné pochybnosti. Věda spěšně, jako konstruktér-opravář zámořských parníků, které se potápějí se snaží záplatovat trhliny v korpusu. Až se korpus potopí (teorie bude podrcena mlýnskými kameny pochybnosti a argumentace), pak bude třeba "postavit" novou teorii. Takovou, která bude mít silnější trup, bude z pevnějšího "materiálu" argumentace a bude zdvojena dávkou "průhlednější logické a podkladové danosti".

Takové je předběžné schéma mých úvah, týkajících se nesmrtelného jedince. Nyní obecně a v tomto ohledu i konkrétně k danému. Křesťanská víra, opírající se o nepopiratelný základ Boha jako prvotního určení, se holedbá, stejně jako věda že ví, jak se to má vysvětlit. Ale jak vysvětlit, že se tu cosi jako fenomén, jev "člověk", jeho vztah ke světu, jeho zářez do syrové reality dějin ukázal, zjevil, dal se nám poznat a snad jakoby v časovém horizontu efemérního fenoménu opět upadne do nicoty. Novověká přírodověda a fyzika se s tímto problémem snažila vyrovnat. Jednak neexistuje jeden svět, existují paralelní světy, které jsou všude kolem nás. Argumentací pro et contra vysvětlím. Svět duchovního paralelna jde průkazně vykázat. Myslím já, myslíš ty, každý myslí jinak, sní jinak, má jiné podvědomí, vědomí s jinými pojmy, v jiných dimenzích, s jinými předpoklady, a přesto jsme s to zít, shodnout se, hovořt, doplňovat, soužít atd.

Contra argumentace ale je, že žádný individuální význam neexistuje. Jsou to pouhopouhá napojení na nejvyšší smysl, na poslední realitu (tato contra argumentace je spíše neprůkazná, zavánějící metafyzicky a mysticky). Za tu už nelze jít dál. Je to úběžník přímky vedoucí do zakřiveného prostoru časoprostoru. Jako dvě proti sobě namířená zrcadla, nekonečně množící objekt uvnitř, jedna o druhou a v posledku nekonečně sofistikovaná na pochopení. Nekonečno, jako obava ze zatracení v prostoru, je podobně ale i zatracením v dimenzi času. Z času se stává neustálá hyperbola, od nekonečna k nekonečnu. Není to smyčka mýtu. Neopakuje se nic, vše je identické s prožitkem jednoty nás, času a prostoru. Jsme jedinečným úkazem sama sebe pro sebe. Člověka pro člověka jako rod. Koho zajímá člověk, než člověka? Agresorem provokace a obavy je opět člověk. Člověk, má-li tu být pro druhé, pro přírodu, pro živé, je tu pro sebe a prostředí kolem něj. Nemá význam uvažovat smysl člověka v kontrastující představě k mimozemšťanům, nebo abnormálním projevům živého. Nesmrtelnost člověka není v jeho překonání času a prostoru. Je v jedinečném prožitku, projevu, v úkazu jevu. Druh člověk musí být nesmrtelný, ne proto, že by se postavil dimenzi času a prostoru. Ba ne podobně proto, že by zmizel jako dinosauři (ti žijí v paralelních světech, kde neexistuje před, nyní a po, není tu dimenze času a prostoru). Fenomény se musí z určitých předpokladů klást do dimenze času, prostoru a transcendentálních určení. Přesto člověka je třeba očistit, a argumentaci posunout blíže do roviny individuálního duchovna. Myslíme, každý svůj paralelní svět, neomezený dimenzí času a prostoru. Můžeme si smýšlet, že například prožitek letu letadlem osmnáct hodin trvá pouhou vteřinu v našem mozku a jsme nyní kdesi jinde. Ocitáme se v zenových zahradách, a po dalším zlomku vteřiny jsme v jiné sluneční galaxii, kdesi daleko za hranicí světla. V oblasti nevnímané. A to vše lze. Můžeme se vyvázat z předpokladů času, prostoru. Nemusíme nic dělat fyzicky pro to, abychom byli tu ve velkoměstě a za zlomek chvíle v zapadlé obci uprostřed pouště. Myšlení-jako složka individuálního ega je schopná nakročit si jednou nohou za hranice svého vlastního myšlení. Sama sebe překonává, a dostává se do oblastí sama sobě neznámých. Kdyby dotáhla "šourající" nohu své vlastní omezenosti jakožto ega, dostala by se za hranici myšleného a byla by sama sobě tvůrčí, bezmeznou, neomezenou. Ze sta procent by byla v nicotě, ze které se stává Bůh nejen myslitelným Bohem, ale který jakožto předpoklad jej zakládá. Nicota je tvůrcem všeho toho, co si lze myslet, ale i toho co myslet nelze. Bůh je plný, je prohlášením křesťanů. Ale kdyby to bylo furé z bonbónů, které se musí dostat do prostoru a času své omezenosti, nebyl by to Bůh, ale sladká náplň bonbónů. Bůh je prázdný jako nekonečná nicota. Je to prázdný, bezobsažný pojem, který se hroutí spolu s tím, jak více se dostavuje. Klesá jako přetížený mrakodrap na pilířích zapravených do písku. V tom je křesťanská plnost? Ne. Bůh musí být v paralelním světě. Kolem nás existuje stejně, jako existují nadindividuální obsahy vědomí, které v individualizované podobě dávají vzniknout super úžasným konstrukcím lidkého ega. Naprostou nezávislost na čase a prostoru. Mohu v myšlení překonávat světelné dálky, v úrovni spekulací a přitom se bez hnutí malíčku houpat doma v teple houpacího křesla. Jak sofistikovaně to podávají vědy a především křesťanské pojetí Boha a člověka?

Člověk je smrtelný. Základní předpoklad křesťanství. Je mnoho důkazů, jak přesvědčit lidi, že jsou smrtelní. Vždyť je třeba aby se před rájem nebesským vykoupili (interpretace husitského boje proti prodeji odpůstků), neboť jsou smrtelní, svět ve kterém žijeme je prosáklý vůní hříchu a každý den svádíme boj s tím, kterak se lépe připravit na Onen svět. Koneckonců se ani nevylučuje, aby člověk byl hříšný. Vždyť jeho svoboda o sobě zakládá smrtelnost. Neboť kdy jsme opravdu svobodní? S vědomím narození (prenatální stadium) a nebo ve stadiu posledního vydechnutí. Rovina předprenatálního výzkumu plodů v psychologii přesto dnes tak trochu více, nebo méně chybí. Spokojme se proto s opačnou pozicí, kterou na základě soudobých přístupů můžeme praktikovat. Smrtelnost je úžasným a v podstatě zatracujícím výzkumem. Ale není to zbytečné. Bez svobody, volby že tomu a tomu tak bude, můžeme učinit na základě smrtelnosti. Kdybychom nebyli smrtelní, neexistovala by tu smrtelnost a taky i odvětví lidského tázání. Totiž hledání odpovědí na otázky existence.

Armagedon, líčící úzkostné obavy, je jenom zdviženým prstem autora, postavou za záclonou, která se dívá ven, z bezpečí svého příbytku, který si neuvědomil, že se ze smrtelnosti vyvážeme "lehce" svou transcendentální egoitou. Namyslím si, v rámci možnosti mého ega, že nepatřím do dimenze času a prostoru, a nic mi neříká, ani logicky, že postupuji špatným směrem. Přesto se to někomu vymyká. Nepředpokládám, že bych se setkal s úplným pochopením, přesto. Člověk nemusí být myšlen, a přesto existuje. Jako existuje paralelní svět s dinosaury, který je tu (odkud by přišel? snad ne z boží vůle, nebo kam by s epřeci v tom materialistickém světě udál a spěl?), existuje tu i svět všeho co jest. Někteří myslitelé tomu říkají svět "věcí o sobě". Toho se chci vyvarovat předem. "Věci o sobě" existují, nejsou to ideje, na nás nezávislé. Jsou naopak závislé. Vytváříme je my, a nejsou z říše idálna. Jsou to spíše obrazy emocí, prožitků, jedinečných jevů a pro-jevů. Proto, byl-li tu člověk, bude tu i nadále a obava křesťanů o zániku bytí a člověka je nesmyslná a v tomto pojetí i špatně formulovaná. Bude tu nastolen pouze paralelní svět. Vždyť i kosmologie, astronomie, hvězdy, i mikro světy jsou úžasně rozmanitými oblastmi a přesto se neřídí tím, čím člověk. Koexistují paralelně. Ještě provokaci poslední, na závěr. Kdo říká, že se v seanci setkal s duchem svého dědečka, neodporuji mu. Pouze doporučuji, a doplňuji, jde o poselství z paralelního světa. A toto překročení prahu do oblasti nicoty, které je nakročeno "nohou" naší transcendentální egoity je touto chvílí dokončeno. Blázni jsou dezinterpretováni a nepochopeni. Lékaři (věda a technika) říkají, že jsou blázni, protože nesmyslně hovoří o UFO. Protože pro to nemáme jevy, průvodní epi-fenomény, oblast sdělitelné egoity a prožitku zůstává nenaplněna. "Moudří" pak konstatují: "Je to blázen, zavřít na léčení". Je to vyhrocené do extrému, ale přesto k zamyšlení, ne?