I ty jeden!

Anotace: hm hm hm

Po ulehnutí vstávám,
ať slova ve verše skládám.

Ach kéž spálil by mě plamen,
za tuhle marnost,
a vítr rozfoukal.

Do nejroztopenějších kamen,
za tuhle ubohost,
bych já tělo dal.

V mozaikovém světě,
se barvy ostrostí svou,
protlačují tvrdě,
hutnou hladinou.

Podat pomocnou ruku,
ne, to je nemožné!
Každý voják k svému pluku,
každý brání své.

A ta marnost, rozum ve věcech,
dávno umražený,
to je ale pech!
Nicotně postižený.

A naštěstí pro největší zlost,
z nejhlubších niter přitáhne,
ta moje stará dobrá lidskost,
co od lidí mě táhne.

Hle, nadával bych věru,
silná slova zvolal,
po tom nejde mít míru,
po tom nejde bych neřval.

Ty absurdní světe, co život mi tajíš,
ty konzumuješ, hladově nás jíš,
už nechci další, nechci víc!
Raději nastavit ti líc.

By mě vlak přejel.

Leťet sám, pryč do mlžných dálek,
vnímat jen city, bez věčných válek.

V oparu radosti snít.