o pospolitosti a tak...

Anotace: pár chvilek před nástupem do práce...

Po malém dýchánku v objetí gauče a pohlazených zad vůní březových polen linoucí se z průduchů krbu jsem letmo zavadil koutkem oka o televizi, kde právě při jakési večeři v akademické debatě o vzájemné lidské rasové nesnášenlivosti, jeden z přítomných druhého prostě jen tak zapíchl kuchyňským nožem… ,vzápětí mne napadlo jak je vůbec možné,že lidé mohou žít pospolu?...ač všichni vehementně odsuzují všechny krutovládce, počínaje Nerem a konče Hitlerem, při ,,obyčejném,, hovoru s kdekterým ,,normálním,, člověkem poslouchám, kam že by poslali jiné nepřizpůsobivé spoluobčany, co by udělali se zvrhlíky a s dalšími a dalšími…. I já sám si umím celkem dobře představit jakousi bizarní ideu očištění světa od ,,nekalých živlů,,…
To mne dovedlo až ke svým nejbližším… nevím ani setinu, co se skrývá v mé hlavě a nevím ani tisícinu, co se skrývá v temném území toho druhého…. Takže je docela zázrak, že dokážeme tvořit určité seskupení, když ani neznáme sami sebe….
Balím si ,,pár švestek,, ...respektive zbytky cukroví a razím si cestu větrným koridorem do práce… Střídám malé bezvýznamné chvilky, kdy jenom potahuji z cigarety ukryté v dlani a sleduji jak vítr s šálou na krku provádí taneční výkruty směle konkurující profesionálním tanečníkům, či sleduji špičky svých bot… S těmi ,,objevnými,, jako že v dáli u stromu nějak dlouho nehnutě postává pes, který se s přiblížením vzdálenosti mění na umělohmotný vývod kanalizace… jak dokáže zrak skvěle kamuflovat a nabídnout nespočet imaginárních iluzí mozku... Následuje krátká etuda vichrů v lesním porostu u pustého nádraží… ve vlakové desetiminutovce přemýšlím zahleděný do uspořádání vagonového vybavení, kam bych se vrhnul, kdyby na vagon padl strom… a to jdu do takových detailů, jako že vytahuji zasunuté matematické vzorce a propočítávám dráhu pádu kmene, následné hroucení, zařízení vlivem tíhy i setrvačnosti... a tudíž o cestě, vedoucí k nejlepší možné pozici úkrytu…. V samotné demonstraci plavného skoku pod sedačky mi akorát zabraňuje příjezd do cílové stanice…. Hbitě přeskakuji koleje a při průchodu vrátnicí mě vítá vrátný slovy:,,že se vám chce,,…. já lehce dezorientován tou bezelstnou větou přecházím do útoku a přeji vše nejlepší do nového roku, načež jsem ,,uzemněn,, další lahůdkou v tom smyslu,že:,, kdo ví jak to bude a jestli to vůbec přežijeme,,… což ve mně okamžitě evokuje přirovnání ,,novodobá doba kamenná,,…při vší té technické vyspělosti lidé zešíleli... Racionální myšlení se smrsklo do jediného ztvrdlého slova...,,přežít,, …. přežít život... Věru ta paralela s přírodními jevy a zákony je docela působivá…
Já ale nezoufám a věřím…
Věřím,že nezmizí prožívání,užívání,souznění a radost ze života…ne,že musím žít,ale že chci žít,protože mě to baví…
koneckonců i do té práce chci jít,protože mě baví...