Co bych chtěla na světě změnit

Anotace: Krátce a jednoduše. Téma slohové práce :)

Každého z nás při této větě určitě napadne nejedna věc, kterou by chtěl na světě změnit. Otázkou však je, co změnit lze a co již není v našich silách. Předně by měl každý začít sám u sebe. Chtít přimět ostatní k tomu, aby se chovali jinak, je prakticky nemožné, pokud o to dotyčná osoba sama nestojí. Ale i přes tento fakt každému z nás některé věci vadí. Co bych tedy změnila já?
Svět by měl být spravedlivější. Ze všech stran se momentálně dozvídám o týrání dětí jejich vlastními rodiči. Kdyby to bylo v mé pravomoci, přála bych si, aby se tyto děti, kterým je ubližováno nejen tělesně, ale hlavně psychicky, narodily lidem, co sami nemohou mít úplnou rodinu, ač si to usilovně přejí. Přála bych si, aby nikdy nemusely prožít to, co je mnohdy poznamená na celý život.
Jeden takový smutný příklad znám bohužel přímo ze svého okolí. Žena, která děti nadevše miluje, jednoho dne onemocněla a od té doby se její sny o miminku rozplynuly v nenávratnu. Ani přes všemožná vyšetření jí lékaři v naplnění jejího snu nedokázali pomoci. Jejím protikladem jsou matky, které své děti bijí. Zarážející je fakt, že tyto lidské hyeny mají mnohdy dětí hned několik a jejich "milované" ratolesti pak sociální pracovnice často odvážejí do lepšího prostředí, kterým se pro ně stává dětský domov.
Také si říkáte, že rodinu nahradit nic nemůže? I já jsem toho názoru, ale uznávám, že v těchto zařízeních dětem nehrozí psychické týrání a ponižování. Naopak mají šanci začít nový život a díky adoptivním rodičům získat opravdovou rodinu. Rodinu, kde táta s mámou nemají funkci pouhých "zploditelů".
Problematika týraní dětí není jediná věc, kterou bych ráda změnila. Ovšem to, o čem vám povím teď, je oproti předchozímu naprostá banalita. A záleží na každém z nás – na každém vlastníkovi mobilního telefonu, zda je ohleduplný k ostatním nebo ne. Jedná se o vyřizování soukromých telefonátů na místech, která nejsou pro tyto účely příliš vhodná. Není důležité, zda se jedná o prostředky veřejné dopravy nebo čekárny u lékaře.
Při nedávném vyšetření na ultrazvuku jsem usedla do přeplněné čekárny plné nervózních lidí. Nemluvě o naprosto nevhodném chování zdravotní sestry, která s čekajícími pacienty nejednala příliš mile. Znáte i vy ten pocit, kdy čekáte na důležité vyšetření, vzduch v místnosti by se dal krájet a lékaři si dávají opravdu načas? Není to nic příjemného. Jistě mi dáte za pravdu, že vám na dobré náladě nepřidají ani lidé, kteří ze své tašky vyndají mobilní telefon a začnou obvolávat příbuzné. Jednomu po telefonu radí, jak uvařit rajskou polévku. S druhým zase probírají svou neodkladnou návštěvu u gynekologa a problémy doma. Myslím si, že soukromé věci by měli zůstat i nadále soukromými a ne se stát věcí naprosto veřejnou. Každý z nás má svých starostí dost a tyto telefonáty bohužel často vyslechnete, aniž byste chtěli. Ale je na každém z nás, zda bude ohleduplný ke svému okolí nebo bude jeho osud prožívat dalších deset lidí, kteří se bohužel vyskytli v nesprávný čas na nesprávném místě.
Každý z nás sice může snít o tom, že na světě něco změní, ale jen málokdo se o to opravdu snaží. Vím, že nezměním osudy dětí, které postrádají rodinu, ale mohu změnit maličkosti. Důležité je začít nejprve u sebe. Proto nechtějte změnit svět, ale změňte sami sebe a jděte ostatním alespoň příkladem.