O Janu Palachovi

Anotace: Drobné zamyšlení nad obětí Jana Palacha

Sbírka: Pruhovaný život

Před pár dny uplynulo právě čtyřicet let od politického manifestu Jana Palacha, studenta filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze. 16. ledna 1969 se tehdy jedenadvacetiletý mladík na Václavském náměstí polil hořlavinou a následně se zapálil. Toť fakta, spis byl uzavřen. Jan Palach devatenáctého ledna 1969 na následky popálenin třetího stupně umírá.
Nevím, co jiného, než-li hluboká míra vlastenectví, zoufalství nad tehdejší politickou situací a ohromná vůle mohlo přinutit mladého člověka k tak zoufalému činu.
Nemohu tvrdit, že bych s takovým činem souhlasil, to ne, ale myslím si, že jej dokáži pochopit. A je mi tak trochu smutno, když v dnešní době slýchávám názory vzdělaných lidí, kteří hází na Palacha jen špínu.
Palachova "živá pochodeň" byla nejspíše inspirována rituálními sebevraždami Vietnamských, buddhistických mnichů, kteří touto cestou protestovali proti tehdy zuřícímu válečnému konfliktu. To však byla Asie, nikoli Evropa, v níž byl podobný čin velmi netradiční.
Oběť Jana Palacha byla činem, jenž měl v sobě obrovskou morální a vlasteneckou sílu, avšak nesmíme zapomínat i na jeho rodinu a přátele, pro něž to rovněž byla velká osobní ztráta. Je až zarážející, čeho byl schopen hluboce věřící člověk. Na jedné straně víra, jež nepřipouští svévolné ukončení života, na straně druhé silné přesvědčení, že upálení je jediným způsobem, jak vyburcovat dav.
Já osobně si však myslím, že by Jan Palach mohl dokázat více, kdyby zůstal žít - život měl před sebou, byl intelektuálsky a filosoficky založený. Ale tím nechci jakkoli snižovat míru, hodnotu a monument jeho oběti. Jen si myslím, že náš národ jí není hoden.
Před čtyřiceti lety byl ukončen jeden život v naději, že náš národ za tu oběť stojí, ale je tomu opravdu tak? Na to, ať si každý odpoví sám ...
V souvstažnosti s J.P. se mi asociuje paralela s Václavem Havlem. Oba dva něco obětovali. Palach svůj život, Havel své zdraví. A oba jsou námi nedoceňováni. Jak Jan Palach, tak i Václav Havel požívají větší úcty spíše ve světě, než-li ve své vlasti a to je, dle mého názoru, na tom to nejsmutnější.