Šílenství?

Anotace: jen pro psychiatry a blázny

Napíšu jedno psaní, abych ho vymazal a v zápětí ho nahradil jiným. Snad ještě horším… Smazal jsem to, abych zakryl svou ubohost, abych sám před sebou popřel pravdu, ale nedokážu to. Nejde to, musím psát, psát rychle, moc nad tím nepřemýšlet, psát, co mě napadne. Ty vzpomínky mě tak tíží, dohání mě to k slzám a dalšímu zoufalství, marně tu čekám, že se kdy něco změní a jestli se něco změní, tak jenom k horšímu… Já vážně nevím proč tu ještě jsem, tos mi nemohla vrazit do srdce nůž a ukončit tak jeho trápení jednou pro vždy, proklínám se za to, že jsem to nechal dojít tak daleko, tohle už vážně nejsem já, nevím kam se poděl kluk se všemi těmi sny, ten co viděl na světě krásy, lidskýmu zraku ukrytý, ten, co tak moc cítil, doufal a věřil, to všechno je pryč, já už se na sebe nedokážu ani podívat, slzy tečou, když vzpomínám na to co bylo, vzpomínám na lásku, na to jak moc jsem miloval, tak moc bolí, neustále… Nic mě tu nedrží, jenom doufám v nějakou změnu, co stejně nepřijde, já už o to nejdůležitější v životě přišel… A bojoval jsem, ne že ne, ze všech sil, co jsem měl, snažil jsem se, ale nikam to nevedlo, nikam to nevede. Akorát začínám ztrácet sám sebe a to je to nejhorší, jak jsem poztrácel ty co jsem měl rád, tak ztrácím sebe a nedokážu to sám zastavit nejde to… Jasně řekli byste, ať s tím něco dělám, ale já už kurva nevim co. Asi jsem porouchaný, místo abych na to co jsem v životě prožil na to všechno, co pro mě bylo zásadní a co mě nejvíc naplňovalo pomýšlel v dobrém, jenom se tím utápím, bolí to… I po takové době to pořád bolí, nechci to vzdát, to ne, už s tím bojuju tak dlouho, ale já cítím, jak mě to hrozně mění, nechci, aby ze mě bylo to, co se ze mě stává, nechci být tak prázdný, jen to prosím ne. Stydím se za sebe, za to jak žiju, našel jsem tu nebe, ale i peklo, všechno je to tady. Asi jako jeden z mála věřím, že dál už nic není a o to víc mě mrzí jak mrhám svojí cestou. A co když budu bezcitný, když se už nedokážu vcítit do problémů ostatních, čím tu pak budu… A na co? Už teď tu jsem na nic, jistě vím, že někdo by mi řekl, že nejsem, ale já už to tak necítím, dřív to bylo jinak, měl jsem pocit, že k něčemu jsem, že mám smysl, ale tak to už dávno není. Nejraději bych uvízl v nějakém snu a nechal se unášet vlastními pocity a myšlenkami o tom, jak je všechno jinak, někam tam, kde už není žádná minulost, kde je jenom pochopení, kde není samota a je jenom láska, tam někde by moje duše snad dosáhla klidu. Ale to mi neprojde zase se probudím, zase…a tak pořád, dokud jednou ne, ale to už bude moc pozdě něco změnit, výsměchem mi je, že nedokážu nic změnit ani tak… Dneska jsem viděl svůj odraz v zrcadle a hrozně mě vyděsil, přišel jsem si vážně odporný, někdo mi napsal, že jsem dneska udělal radost, jenže mně je tolik zatěžko tomu uvěřit, když jsem si to přečetl napadlo mě, že to není možný, že já nikomu radost udělat nemůžu a okamžitě to ve mně všechno zhořklo, asi už z toho definitivně šílím, sám se v sobě nevyznám…