v nouzi poznáš přítele

Anotace: už tu na toto téma někdo psal, ale víc názorů, lepší obraz o věci samé.

Pamatujete si na to, jak jste měli v dětství své nejlepší kamarády? Slíbili jste si věrnost až do smrti, přísahali si, že vás nic nerozdělí, a střežili jste navzájem svá tajemství. Pamatujete si na to?
Bylo by asi neprofesionální to zde rozvádět do detailu a popisovat zde svůj smutný příběh, ale myslím, že se to sem hodí.
Dejme tomu, že máte spoustu kamarádů a kamarádek. Každý z nich vás neustále ujišťuje, že vás má rád a že se na něj kdykoli s čímkoli můžete obrátit.
Čas plyne. Kamarádi od vás již neopisují písemky, už na vás nežalují sousedům, už se neptají na rady ohledně techniky, najednou už po vás nic nechtějí. Proč?
Dospěli, to je fakt. Někteří mají své rodiny. Někteří odjeli do zahraničí. Ale hlavní důvod je v něčem jiném.
Mám problém.
A tak dle hesla "kdykoli s čímkoli" obracím se na dávné přátele. Přátelé na život a na smrt. Po roce a půl zjišťuji, kolik jich najednou mám.
Přitom jenom stačilo říct:"Ahoj, mám problém."
Kdosi kdysi dávno řekl, že v nouzi poznáš přítele. Proto si zde smutně uvědomuji, že jsem sice něčí přítel, leč plně bez přátel.