Kapitola z deníku (11. únor 2009)

Anotace: ... Anotaci nechť napíše čtenář v komentářích, ta mi nepřísluší

Sbírka: Pruhovaný život

Není mi dobře, ta antibiotika nějakým, ne úplně pozitivním, způsobem působí na můj organizmus. Prášky, tabletky, pilulky! Nic víc, než-li jen chabá kompenzace. Jsme zajatci svého pokroku, uvězněni ve věčně gradujícím procesu. Pokrok je jako kolotoč, točí se, točí, točí se, točí, ale jednou musí zastavit.
Zvyklostí člověka soudobého jest dívati se na svět z výše, pozorovat jej z otáčející se centrifugy. Co takhle zajít si večer na nádražíčko, ne supernádraží, ale malé, zanedbatelné nádražíčko v zapadlé vesničce. Zvony cinkají, závora se začíná spouštět a vláček zastavuje. Slyšíš skřípot brzdících kol. V trávě, pár centimetrů od kolejnice povídají cvrčci a dál, v lese, zahoukala probouzející se sova. Vylézáš po schůdcích do právě zastavivšího vlaku, není to žádný expres, žádné pendolíno, ale obyčejný krcálek, takový, u něhož cítíš při jízdě houpání jako na lodi a vždycky přijede pozdě. Ale teď už Tě zaujalo něco jiného, z kanceláře přednosty vychází výpravčí, červenou čapku si sundává z hlavy, vidíš, i on vzdává tomu stařičkému, oprýskanému vláčku hold. Krokem rozvážním přejde po peronu od jednoho konce vlaku k druhému, pečlivě odměřuje každé spočinutí boty na lety rozpraskaných dlaždicích. Vidíš, jak se mu při chůzí komíhá sem a tam čapka v levé a plácačka v pravé ruce. Pozdvihá plácačku a prásk! Dává znamení strojvůdci, že vlak může vyjet, nezáleží na tom, kam? Jízdenku nemáš, peníze taky ne a v tuto pozdní hodinu i průvodčí zamhouří svá rozespalá víčka. Otevíráš okýnko a vtahuješ do sebe ten nasycený vzduch, cítíš, jak to v něm žíje, jak se Ti do plic dostávají částečky života. Takhle bys mohl jezdit celý život, stát u otevřeného okýnka vystavujíc tvář jemnému náporu výřícího se vzduchu.
Počátek dvacátého prvního století si neklade za cíl poučiti se z chyb století předcházejícího, ba naopak - bych řekl - tyto chyby více a více prohlubuje. Středověké jho obchodníků s lidmi již není zapotřebí. Stali jsme se otroky své doby. Tím nejsmutnějším na věci je, že si to neuvědomujeme. Jsme zajatci společnosti, kultury, politiky. Pro tohle jsme chřestili klíči? Metody zotročování se stále zdokonalují. Před desetiletími bylo zapotřebí přinutit lidskou bytost násilím (politickým, brutálním, občas mezi tím nebyl - není - rozdíl), dnes se však lidé nutí sami. Stali jsme se samočinnou továrnou na područí.
Když poslouchám toho, či onoho člověka v mé blízkosti, je nevyhnutelností příblížiti se k tomu nejpalčivějšímu problému současnosti. Lidský rod, jako takový, trpí nedostatkem morální kultury.