Jak se bortí mosty

Anotace: napsala jsem to za účelem vypsat se - podáno formou zápisu do deníku...

Ahojky,
jako pokaždé píšu. Víte, včera na mě dopadla menší deprese. Byla jsem taková špatná, ze všech špatných vztahů, které jsem se pokoušela navázat. Ať už to byly přátelské či zamilované. Vždycky to nevyšlo, vždycky se něco zvrtlo. Štve mě to, jak působím na lidi. Jak jsem důvěřivá, a ačkoliv vím o svých chybách nemohu si pomoci a stále je dělám. Ku příkladu to souvisí s tou důvěrou. Něco někomu řeknu a okamžitě se to obrátí proti mně. Když já už jsem taková. Potřebuju se někomu svěřit, nemužu to v sobě dusit celé týdny, měsíce, roky...

Tím si pak zníčím většinu těch pracně vybudovaných mostů nad propastí vedoucí k ostatním. A třeba tak zníčím už jen ty základy, co jsem vybudovala jen krátkou dobu, a nikdy ten most proto nedostavím. Ten, co na mě čekal na druhé straně, kam se marně pokouším dostat mezitím odejde a už se většinou nevrátí...

Víte... když se o něco snažíte, plně v to věříte, a pak se ten budovaný most jednoduše rozpadne. Bolí to... Hrozně to bolí. Obvzlášť, když uděláte vy tu chybu a jednoduše spálíte všechny podpěry a most se rozpadne. A strhne s sebou i toho na druhé straně. Pak jen hoříme, oheň nás pomalu sžírá, a o to víc mě štve... že já ten oheň zapálila.

Když nad tím tak přemýšlím, je mi vážně do pláče. Závidím tiše ostatním, jak jim je vše ukradené. Jak neřeší a řídí se heslem: "život jde dál" nebo "minulost nikdo nezmění, hlavní je budoucnost".

Poslední dobou mi koluje hlavou myšlenka. Proč... proč jsem tak jiná, proč jednoduše nezapadám mezi ostatní. Jsem asi chamtivá, chci toho moc, a přitom toho už docela dost mám. Chci hodně věcí. Málo z nich se mi však splní, a mohu říct, že ´třeba zítra odjíždím na první prázdniny na hory s rodiči - jako všichni ostatní. To, to je jedna z věcí, na které jsem náležitě hrdá. Uvěříte mi, že jsem při tom balení dneska brečela štěstím a zároveň smutkem, že se mi zatím vyplnila jen jedna věc. Když pláču, a někdo z těch, k nímž mé vybudované mosty stojí stále pevně a budou ještě nějakou řádku let tak stát dál, utěšuje, říká mi: "Jsi hezká, máš nádherný oči, tak se jimi koukej na svět, a neschovávej je pohledem k zemi. Jsi talentovaná." A tak podobně, asi to zní rouhavě, že to sem píšu. Ale řeknu vám jednu věc, i když mi tohle říká hodně lidí, já nedokážu prostě hledět zpříma na svět. Je to... těžké. Asi vám to příjde směšné, když mám z toho tolik strach, ale nedokážu se postavit čelem k světu.

Třeba kamarádka, k níž mě váže trochu houpající se kláda přes tu propast, je taková svá. Všichni ji berou. Ona se jednou usměje a hned se s každým přátelí, nedělá jí problémy potlačit třeba své sympatie k někomu, a zároveň je třeba dát na jevo. V tom je rozdíl mezi námi dvěmi. Ona hledí světu do očí, já se koukám k zemi...

Když vám řeknu, že tu teď u toho psaní pláču, uvěříte mi?