Můj budoucí muž

Anotace: Myslíte že nakonec existuje?

Asi každá dívka, ať už devítiletá nebo devatenáctiletá, určitě někdy přemýšlela jak bude asi vypadat její budoucí manžel. Jestli bude mít ideální míry, vlasy svázané do culíku nebo roztomile rozcuchané kolem obličeje, velký nos nebo malý pršáček, vypracované tělo nebo trošku při těle,…
Určitě přišly i na myšlenku „jaký bude“. Zvláštní je, že když jsme malé, představujeme si muže hlavně jako dokonalého chlapíka z televizní obrazovky, zatímco postupem času ho přetváříme hlavně v odraz vlastností. Můj budoucí muž nesmí kouřit, nesmí být alkoholik ani mít nějaké pletky s jakýmikoli návykovými látkami.
Většina holek říká, že nemusí vypadat jako Brad Pitt i když by nemusela být zase tak ošklivý. Já říkám:Nehledej krásu, hledej dokonalost duše, krása přijde sama.
Moje maminka je určitě velmi silnou osobností. I když nikdy nehodila po otci pánvičkou nebo na něj nekřičela zatímco on se ustrašeně krčil (žádný muž by si tuto situaci samozřejmě nejspíš nikdy nepřiznal), ale to poslouchat ty věčné rýpavé poznámky může unést je opravdu silný člověk. Já bych je neunesla. Vždycky jsem nakonec pokoj ve kterém se „rýpalo“ rychle vyklidila, protože mám jenom jedny nervy. I když to může vypadat že jsem se nerozčílila, uvnitř mě to vřelo jako v sopce. Vybouchla bych, a tak jsem se radši usídlila jinam.
Nesnáším lidi co nikdy nic sami neudělají, k dokonalosti mají daleko, ale do všech rýpou a shazují je. Nechápu co se tím na nich změní….že by si chtěli ověřit, zda mají ty zdánlivě dokonalé a lepší bytosti vedle nich také své chyby a dovedou být jiní než skvělí a laskaví. A představte si ten pocit, když zrovna VY, takové nimoc bytosti oproti těm vedle, dokážete toho poloboha naštvat. Zrovna VY. Když už nic jiného, tak aspoň dokazovat, že ještě pořád máte něco, čím toho polodokonalého člověka chytíte do hrsti. Aspoň na chvíli ten pocit, že jste lepší,…
Jinak to opravdu nechápu.
Takovou vlastnost můj budoucí muž mít nesmí. Dlouho bych s ním nevydržela a nejspíš bych ho nakopala při nejbližší příležitosti. A budoucí partnery si přece vybíráme proto, abychom s nimi strávili PŘÍJEMNÝ život, pokud možno celý. Na co bychom si je potom brali.
Můj budoucí muž musí mít také smysl pro rodinu. Musí mít rád děti, pomáhat mi s výchovou a občas je vzít i někam sám. Určitě by se o ně měl aspoň trochu zajímat, ne je odbýt slovy „teď nemám čas“. Vím, že někdy to může být těžké, ale aspoň by se měl snažit tu větu říkat co nejméně.Samozřejmě by měl mít naše děti rád, těšit se na ně a trávit s nimi nějaký ten svůj čas. Také by měl vědět, že děti rostou, nejsou pořád stejné, vyvíjejí se, dospívají a že řešit všechno fackou a řevem není zrovna ideální. Neříkám, že by se děti neměli bít vůbec, někdy je opravdu jedna facka účinnější než dvacet slov navíc, ale určitě by to měli být „jen“ neobvyklé facky, ne pravidelné a bolestivé výprasky. U toho asi neplatí“Škoda každé facky která padne vedle“. O tom, že by neměl děti týrat, ubližovat jim nebo je znásilňovat snad ani mluvit nemusím.
Můj budoucí muž by měl být charakterní, měl by si stát za svým názorem, když by o něm byl přesvědčen, ale také zkoumat zda není nějaký jiný přece jenom lepší. Neměl by mít jen „svoji pravdu“.Měl by mít smysl pro humor, smysl pro povinnost a smysl pro spravedlnost. Neměl by být arogantní, namyšlený a vztahovačný. A také by mě nesměl bít. To by letěl ihned. A hlavně: měl by MĚ MÍT RÁD. Opravdově. Proto jaká jsem, ne proto jakou by si mě mohl vychovat nebo jakou by si přál abych byla. Neměl by se za mě stydět a když by se mu něco nelíbilo měl by mi to umět říct. Samozřejmě patřičně k dané situaci. Měl by být společenský, nejlépe gentleman. Měl by mi být schopen pomoci, když bych to potřebovala-když bychom to MY potřebovali. Měl by se snažit rozumět si s mými rodiči. Měl by umět nějaké zahradní práce. Něco vyrobit tak, abychom nemuseli hned startovat na pohotovost. Měl by být schopen vyřizovat různé věci. Měl by umět trochu vařit a když ne, měl by mít aspoň trochu vůli se něco málo naučit. Samozřejmě bych respektovala kdyby mu nějaké mé jídlo nechutnalo, ale měl by to umět říct normálně, hezky ne se zvednout od stolu když skoro ani neochutnal se slovy: „No asi bude lepší když si něco připravím sám.“ Měl by umět říct: „Promiň“ , „děkuji“, „prosím“ a umět pochválit(nejen sám sebe). Neměl by brát „ženské domácí práce“ jako samozřejmost. Mohla bych dodat: „a někdy mi s nimi pomoct“, ale vím, že to by musel být opravdu zázrak. Neměl by řešit, že chodím jednou měsíčně k holiči a semtam na kosmetiku nebo manikúru. Nežádám aby obdivoval mé úžasné nové gelové nehty s třpytkami, ale nemusel by dodávat nic jiného než: „Sluší ti to.“ Anebo vůbec nic. Chtěla bych, abychom uměli být i nějaký čas sami, zvlášť(tím se předchází ponorkové nemoci). Třeba se svými kamarády, ale abychom uměli „pařit“ i společně. A aby náš život byl život, ne svazující peklo(ale to se snad ani dodávat nemusí).
A vzhled? Ani sama nevím. Na vzhledu vlastně ani tak moc nezáleží, i když žádná žena by asi nechtěla obludu. Jenže nakonec se stejně zamilujete do toho, jaký ten člověk je a nějaký vzhled…ten se nakonec až tak neřeší.
Tak to je obrázek mého budoucího muže. Nebo spíš má kritéria pro budoucího muže. Moje maminka žije úplně se stejným typem chlapa jako moje babička, i když si v „mládí“ říkala, že určitě nebude. Tvrdohlavým kohoutem. Já takového muže nechci. Nesnesla bych se s ním. Tím neříkám, že je špatný, občas je fajn ho vidět, ale mít ho pořád vedle sebe se svou „rejpavou“…nic pro mě. Ale zase „nikdy neříkej nikdy“…
Můj budoucí muž by měl být takový jakého jsem tu popsala. Alespoň z části. A co by mi na to řekli starší paní? „Takovýho chlapa? Na toho si zajděte leda do kina.“