Na konci světa...

Anotace: Vlastně to byla taková malá pomsta mojí třídní, která nemá fantazii. Ale psala jsem to od srdce. Já to ani jinak neumím.

Kdysi dávno stál kdesi daleko na vysokém pahorku ještě vyšší hrad. Jeho věže a hlásky čněly k nebi. Byly tak vysoko, že ani ti nejodvážnější ptáci do takové výšky nevylétli. Skála, na které byl hrad vystavěn, se v záři slunce leskla jako náruč drahokamů. Nebylo cest ani mostů, po kterých by se dalo do hradu dostat. Stál tam sám a sám. V jeho bílých stěnách žádný život nepřebýval. V síních se proháněl jen vítr. Kličkoval mezi sloupovým se zdobnými hlavicemi, proháněl se po točitých bílých mramorových schodech nahoru a hned zase dolů a občas donutil třpytící se křišťálové lustry rozeznít se svým zvonivým zpěvem. Ozvěna se nesla prázdnými síněmi ještě dlouho poté. Prach se vířil v pustých koutech síní a chodeb a v záři slunečního světla prostupujícího barevnými sklíčky vitráží vytvářel duhové víry. Vysokými gotickými okny dovnitř v zářících paprscích pronikalo slunce, co nikdy nezapadalo. Břečťan obrůstal stěny z obou stran a šplhal tak vysoko, seč mu síly stačily. Jen nejvyšší věž jím nebyla odrostlá. Ta patřila jen nebi.
Na zarostlých nádvořích tiše bublaly kašny. Rozložité staleté stromy skláněly své košaté větve k zemi, jakoby se jí snad chtěly poklonit a poděkovat jí za vláhu, kterou je obdařovala. Voda v kašnách či potůčcích tiše zurčela a občas tam bylo slyšet i trávu růst. Jedna z fontán měla tvar dívky s měděným džbánem v náručí. Nádobu už dávno pokryl nazelenalý povlak a dívčin šat pevně svíral břečťan. Její pohled byl však i nadále cudně upřený k zemi a voda z jejího džbánu dál vytékala. Na onom nádvoří stála lavička. Lístky břečťanu se kolem ní ovinuly tak dokonale, že mramorový povrch nebylo takřka vidět. Tam bych chtěla sedět obklopená nepropustnými zdmi a naslouchat tomu tichu. Tohle místo vidět a potom třebas zemřít.