Dopis

Anotace: Proč tady není kolonka dopisy?

Milý Dominiku,
vím že si to přečteš. Chtěla jsem ti říct že mi chybíš, v srdci mám malou díru a vím že ta díra patří tobě. Asi to vypadá že se k tobě vracím jenom proto že mám těžkou dobu. Určitě jsi četl v novinách o dvou studentech kteří zemřeli při zemětřesení v Itálii, tu dívku jsem znala. Chodila se mnou na chemičárnu. Byla jsem kvůli tomu dneska za školou, šla jsem na chemičárnu, jak jsem kamarádce řekla "za škoulou ve škole". Ve škole propadám a ty růžový barbýny ze školy mi na usměvu na tváři moc nepřidají, naopak ubírají. Mám pocit že mě nechápe už ani ta malá hrstka přátel. Proto tě prosím abys mi odpustil že jsem tě poslala k šípku jenom proto že jsem se bála lásky. Bojím se jí pořád a myslím že se to nezlepší. Kdybych to měla napsat jednoduše tak ti napíšu jenom "potřebuji tě", ale já nikdy stručná nebyla. Moc se mi stíská po našich probdělých nocích kdy jsme si dokázali psát klidně do tří do rána. Ano pamatuji si to, pamatuji si snad - teda aspoň doufám že - všechno. Chtěla bych ti toho moc odvyprávět, co se dělo potom co jsem ti napsala že s tebou musím přerušit kontakt, co se dělo na vánoce, na nový rok, jak jsem se kolikrát užírala nudou, kolikrát jsem se zranila, o Tomíkově smrti, o Kinoušově smrti, o Ozzynce, o všedních dnech, o mých častých vzpomínkách na dětství, o tom jaké jsi mi dával přezdívky (rybku jsem měla nejradši), o tom jak jsi mi do telefonu říkal miluji tě (dodnes mi to zní v uších), také často vzpomínám na ty naše sáhodlouhé noční telefonáty (o tom jak jsi mlčel, pil vodu - to mi dnes vehnalo usměv do tváře, jak jsem něco poznamenala a ty jsi mi začal vyvracet vše špatné...). Učil jsi mě žít tak jak jsi žil ty, a mě se po tom moc stýská. Vím že když jsem kontakt přerušila já tak ho musím zase obnovit, hlavně doufám že se nelekleš toho jak je to dlouhé až hraničící se světelním kylometrem. Ale jestli jsi dočetl až sem tak to jsem moc ráda. To nejhorší jsem si totiž schovala až na konec a to je že: TĚ STÁLE A POŘÁD MILUJI, jen jsem si to dlouho nechtěla přiznat a bojovala jsem stím. Poprvé mi to docvaklo když jsem ti tenkrát přivezla tvůj vánoční dárek. Vzpomínáš? Já ano, a pořád to vidím. Zvlásť ty poslední minuty než jsem nastoupila do pendolína. Pochopín když neodepíšeš. Ale děkuji že jsi si tohle přečetl a teď už, ke tvé slávě, budu končit.

Měj se krásně, žij se slunečními paprsky v duši a bez mráčků, s jasně červeným a dobrým srdcem, s odrazem anděla ve tvých zorničkách, s upřímnými slovy na jazyku řečenými tak jak to umíš jen ty, s vílím zpěvem v uších, s jarním čerstvým vzduchem v plycích a s plným žaludkem (to je nejdůležitější).
Adéla