Jak žít beze zla

Anotace: Chtěl bych..., aby zlo mělo sílu a přemohlo naše zatvrzelé ustálené sobectví. Ale nebude pak pozdě?

„Na všechny lidi působí, všichni si ho uvědomují, někoho pohltí a někdo mu dokáže vzdorovat, ale ten, co ho úmyslně přehlíží, je kacíř.“ To je jako věta z knížky hádanek. Zlo je všude kolem nás, jednotlivec ho nemůže globálně ovlivnit, ale všichni ho vnímají, většina by ho chtěla vymýtit, někdo přímo zlem žije, někdo si ho nevšímá a stará se sám o sebe. Zlo tu bylo a zlo tu bude, avšak je na nás, jak s ním budeme zacházet. Každý vidí zlo z jiného pohledu a každý by ho chtěl ve skrytu duše zničit, ale nebyla by zde pak nuda? To je otázka...

Kdyby se současný svět snažil žít beze zla, lidé by spolu měli žít v míru, respektovali by se a nikdo by nikomu „úmyslně“ nečinil potíže. Jenže zlo vzniká samo, nikdy nemůžeme uspokojit tisíc požadavků najednou, vždy bude něco, co by se příčilo. Člověk totiž už tím, že sám myslí, tvoří zlo, což zahrnuje i mylnou představu o tom,co zlo je. Zlo vypustí ven nevhodně položeným slovem, špatným úsudkem, který třebaže může být pro všechny na první pohle dobrý, ve svém důsledku bude působit zle. Ovšem cesty k lepšímu životu a souznění existují, i když nejsou vidět na první pohled.

Dnešní svět je celý prosáklý zlem, bezohledné ničení přírody, úmyslné zabíjení a to jenom kvůli tomu, aby někde někdo mohl těžit ropu, plyn či něco jiného. Diktátoři, kteří se pro lepší pocit nazývají prezidenti, nepřemýšlí nad tím, že za pár desítek let tam žádná ropa nebude a co pak onen člověk udělá? Myslíte, že si řekne: „Tak války bylo dost, teď to musíme vyřešit jinak....“ Ne. Přinejlepším se pokusí nějakou fintou někoho obalamutit a přinejhorším (což je s lidskou povahou velmi pravděpodobné) se tenhle konflikt vyhrotí v hromadnou válku, nejen názorů.

Potíž je v tom, že každý si ani nevzpomene, že by všechno mohl vyřešit jednoduchou dohodou. Všichni se budou bít, dokud na Zemi nezůstane jediná kapka ropy, rudy, nebo čehokoliv vhodného pro ekonomiku a prospěch. A pak si člověk řekne: „Tak, těď na sebe musíme být laskaví a pomáhat si...“, ale bohužel slova nikoho nezachrání. Jak se může něco zlepšit, když v horkém křesle sedí pořád ten samý člověk, který neví, co by a je z výsledku své práce nadmíru nadšen. Nikdo vržené kostky zpět nemůže vzít a tak to pokračuje zase od začátku - teď například půjde o pouhou vodu. Pitnou vodu. Bude jí málo, lídé budou umírat a co zbude těm, kteří si někoho znepřátelili a nikdo jim nechce pomoci nebo se na ně nedostává? Co jiného než zapojit ověřený způsob řešení problémů - boj, i když všichni pořád doufají v mírové řešení, už se to nedá vyřešit jinak, nikdy nebude cesty zpět a podobně nejspíše bude vypadat konec lidstva.
Jak tedy spolu vycházet, aby na světě nebylo zlo, i když to zdánlivě není možné??? Věřit, protože víra hory přenáší. Nikdo není mistr, aby nikdy nechyboval - vždyť je to lidské, ale lidské je také odpouštět. Věc, kterou provedete, když pomůžete stařence přejít silnici, kamarádovi s úkolem, nebo sesbíráte pár odpadků před domem, je tisíckrát důležitější než nějaký zapadlý stařík v nadmíru velkém křesle, který si myslí, že on dokáže změnit svět tím, že se bude dívat a dávat příkazy. Jeho z toho pálí dobré bydlo, kdežto vy budete mít příjemný pocit, že svět může být lepší, nebudete mít pouhou vzdálenou představu, ale hmatatelný důkaz. Když zjistíte, že i tato snaha byla zbytečná, nevěřte tomu, protože všichni žijeme jen jednou a nikdo by neměl svůj život promarnit čekáním. Když vám někdo řekne, že jste blázen, řekněte mu: „Podle mne je blázen ten, kdo nedělá nic a sleduje, jak mu praská větev pod nohama a říká si: Mě se to netýká, jsem jen jehla v kupce sena, na mě nezáleží...“ stejně ho přitom něco tíží - svědomí, že na to doplatí, když s tím nic neudělá, ale to si musí uvědomit sám ve svém srdci. I vy můžete některá srdce probudit ze spaní tak, že jim ukážete, že v tom nejsou samy, že mají podporu a to právě uděláte, když jim třeba půjčíte pět korun na autobus nebo jako obvykle nebudete předbíhat, ale naopak někoho pustíte. Je to tak jednoduché, ale přitom tak složité... Ale překážky máme překonávat, neměli bychom je obcházet a přitom říkat „...tak, to sem to výborně vyřešil! A ani to nebolelo!“, když ani nevíme, jestli by to vůbec bolelo, nebo jestli jsme problém doopravdy vyřešili tak, aby nás v důsledku nezavalil ještě větší.

Pokud se budete této zásady držet, jednou se vám může stát, že vyjde nové slunce, bude daleko příjemnější a bude opravdu hřát. Lehnete si do trávy, ucítíte svěží vánek a pak zjistíte, že jste tenhle pocit zažili, když jste byli malí, ale tentokrát to není tím. Tento pocit jste si totiž opravdu zasloužili, nedá se ve vás probudit žádnými léky, nebo návykovými látkami a je naprosto jedinečný - jen pro vás. A pak zjistíte, že máte opravdu pro co žít, naleznete aspoň na chvíli opravdový klid v srdci. Zjistíte, že zem, na které ležíte je dražší než ropa, svěží vzduch je příjemnější než miliardy dolarů a voda pro vás bude posvátný dar. Pocítíte, že i vámi protéká a začnete milovat každý kousek trávy, déšť a lesy. Vaše myšlenka bude čistá jako věc, kterou milujete a budete za ní stát, věřit v ní a opravdu ji pociťovat.

Tak se může stát, že jednou mnoho lidí zjistí, že žijí pro špatnou věc, uvědomí si, že důležité věci jsou ty, které hřejí u srdce a ne ty, po kterých je svrbí ruce. Začnou s tím něco dělat, změní se a už nebudou hanlivě mluvit o věcech, které jsou zakladními kameny jich samých, přestanou nenávidět někoho, kdo porušuje jejich ideální představy, ale budou se mu snažit porozumět a pomůžou mu najít jeho vlastní cestu, protože nikdo není dokonalý, každý má své chyby a někdy je člověk jimi zahlcen a neuvědomuje si, jaké je východisko ze zla.