Ztracená generace

Anotace: Vyhrabala jsem svoji starší tvorbu... Tomuto dílu předcházely dlouhé debaty na toto téma s kamarádkou a spolužačkou (současnou), s kterou ráno jezdíme do školy. Liberečáci pochopí...

Když se řekne ztracená generace, může člověka napadnout kterékoli místo vhodné pro ztrátu dané generace. Pozorní studenti si samozřejmě vybaví jméno Erich Maria Remarque a jeho vrstevníci. Lidé, kteří po první světové válce měli problém začlenit se zpět do života mimo bitevní pole. Generálové náhle ztratili postavení a chlapci, kteří se nechali naverbovat v osmnácti, přišli o mládí.
Máme rok 2008 a tato generace je ztraceni znovu kdesi pod zemí. A přesto, že od války uplynulo 90 let, ztracení lidé trvají. Každý den jezdím do školy kolem nákupního centra Delta. Podobných středisek se poslední dobou po Liberci vyrojilo nějak moc (když už jsme u toho, i ta Delta je až moc), ale to by bylo na další úvahu, nebo spíš fejeton. Případně petici. Každopádně u Delty potkávám lidi (aby ne, když je to v centru města). Mladé lidi, své bývalé spolužáků ze základky i studenty středních škol (bráno hlavně jako věková kategorie, protože si nejsem jistá, jestli někde opravdu studují). V kteroukoli denní (a možná i noční) dobu postávají drsně před vchodem. Složení se mění s postupem času – ráno hopeři a barbíny, plus pár punkerů, kteří si ve svém nabitém programu udělali přestávku na ranní cigaretu (pokud potřebujete projít, doporučuji zacpat si nos). Celé odpoledne až do tmy obývají emaři protější chodník vedle tramvajové zastávky a Romové chodník na straně u Delty. Kromě těchto stálic světa ztracených se během časového úseku 14:00 – 19:30 (později už se tam v rámci vlastní bezpečnosti nevyskytuji) se přímo před vchodem rozprostřou různorodé skupinky, např. metalistů, punkerů, další EMO, diskantů (včetně mých bývalých spolužáků) a hoperů. Mimoto lze potkat spoustu dalších blíže neidentifikovatelných individuí, postávající blízko u sebe prakticky jenom ze soudružnosti.
Složení skupin se během odpoledne příliš nemění, jen tam tak sedí nebo stojí a navzájem spolu flirtují (v rámci své kasty, samozřejmě), kromě Romů, kteří kromě zevlování také pokřikují a házejí míč pod tramvaj, a emařů, u kterých není jisté, k jakému pohlaví náleží. Takže těžko říct, jestli probírají nejlepší brousek na žiletky, nebo komedii, na kterou je ve škole donutili jít. Občas se diskanti stáhnou do McDonalda nebo spíš KFC, které je blíž.
Tihle lidé evidentně nemají zrovna moc zájmů, když mají čas trávit dny tady. Zajímalo by mě, kam chodili před dvěma lety, když Delta existovala jen na čtvrtce architekta. Žijí tím, co kdo kdy komu a proč řekl, nebo napsal na ICQ. Řeší svoje a hlavně cizí líbímseti a xchatové profily a jim to stačí! Nijak se nerozvíjí, nevypadají, že by chtěli něco v životě dokázat. Snad jen sbalit toho kluka z autobusu, přestože na „libku“ má fotku svojí holky s komentářem, jak moc ji miluje.
Možná to tak není. Já tam s nimi díky Bohu nikdy nestála. Nepopírám, že třeba řeší situaci v Tibetu, hladovějící děti v Africe, světový mír, spříznění duší, rozhovory s anděly, knížky, AIDS a podobně filosofické otázky. Jasně, proč ne? Jenže já vycházím z toho, jak znám svou bývalou třídu a vím, co se jim honí hlavou.
Otázka je, co budou dělat, až vyrostou. Budou schopni žít plnohodnotně, až/jestli vystudují? Dokáží být šťastní, po tom, co strávili své nejhezčí roky před Deltou? Já bych nemohla, jim to možná stačí. Každopádně pro mě patří ke ztracené generaci 21. století. Možná se o nich naši potomci budou učit v literatuře.