Prolog SOUVISLOSTI ke sbírce basní "PROMĚNY"

Anotace: Každý jsme přírodou nějak potrefený. Kdo to neumí přiznat sám sobě, nikdy nemůže být dobrým životním partnerem, přítelem - ani dobrým člověkem.

Sbírka: Proměny, Proměny života

souvislosti…




































Všechno se zákonitě mění: Země, která nám dává jíst a pít. Vesmír, který je nám nekonečným prostorem svobody a tajemna. Příroda, která v nás žije a dýchá, barevně se s námi raduje či smutní. V každé chvíli se mění Buňka zakládající život všech živočichů a rostlin, když se rodí, vyvíjí a umírá.
Mění se Síla, Bohatství a Dary přírody, mění se naše fyzická a duševní síla při učení, práci a „stárnutí“ od prvního dne našeho života. Mění se doba, a ta mění člověka…
Kladu si otázku: zda-li k jeho prospěchu či naopak?
V každém člověku existuje zvláštní, neviditelná
a neměřitelná „osobní síla“, která se definuje těžko, ale
o to víc člověka niterně ovlivňuje a někdy ho fyzicky zcela deklasuje, ale také zachovává jeho „velikost“ a duchovní EGO: jeho emoční a mravní cítění a osvojené kulturní chování.
Kulturního člověka, dějinně „vytvořilo“ společenství rodu
a historicky „poučená“ doba. Dnešní její nadutá
a otylá tvář, je ale ve vážné „zdravotní“ krizi. Rodina a domov, základ citových i existenčních vztahů (v širším smyslu tzv. sociální kapitál lidstva) se rozpadá!
Sociální kapitál, se ztrácí v klanech institucí a mocenských strukturách světa, zatímco kapitál tržní a peníze, takzvaně „za každou cenu“, ovlivňují „mozek“ doby a celé spektrum společenského vývoje světa. Bytí člověka, se tak „mění“ v „další“ sobeckou cestu moderní oligarchie, která ničí vztah „účasti“ institucí na společných zájmech lidstva; vývoji života bez ničení a zabíjení. Nekomerční vztah
v zájmu přírody, kultury, zdraví a cílené vzdělanosti lidstva, pro úctu a obecný vzestup, se dusí v chřtánu nenasytné moci. Sobecké společenské klima podává lidem ničivou drogu požitku, lhostejnosti a násilí. Vychovává závislého, „konzumního“ člověka, bez citových vazeb sounáležitosti svobodné a rovné spolupráce.
Naději, že člověk bude mravně „růst“, má jen s prožitky mateřské lásky, úcty ke zrození a zemi, kde má instinkt sebezáchovy, sounáležitosti a vzájemnosti, svůj přirozený původ…

…vesmír, země a moře: příliv a odliv, hladina, která se propastně bouří, drtí skály, aby zase hladila žhavé dlaně břehů, a znova bouřně ničila a zabíjela a slzící pak vstřebávala životadárné teplo a světlo slunce, jsouce zrcadlem bohů a hvězd, domovem obzorů a tajemstvím hlubinného života a pokladů v nekonečnosti poznání…
Nechce být člověk skutečně svobodný? Nezotročen pýchou, spotřebou a hmotnou nadřazeností?
Bohatý – silou činů a ducha v symbióze?
Nevinnou duši „človíčka“, od jeho zrození a prvního vdechu špinavého vzduchu na naší planetě, zázračně podmiňuje čistý mateřský instinkt přirozeného koloběhu života; mateřský instinkt, podmiňující etické HODNOTY člověka a jeho vývoj: hranice dobra a násilí, blaha a chudoby, světa mravnosti a amorality, dohod a intrik, stavění a ničení, vědy a utopií, skepse a ideálů, nemocí
a zdraví, proher a vítězství, lhostejnosti a lásky…
Vlastní z k u š e n o s t člověka, na každém jeho životním kroku, hodnotu pravdy ověřuje všemi jeho smysly; zkušenost má vyšší hodnotu, než slova, rady, poučky
a jakéhokoli jiné vyučování; je nepřenosná a člověka přesvědčuje (získává) cele , protože přináší bolest, ponížení, prohry, ale také rozkoš, radost i vítězství - UZNÁNÍ.
Je živnou „půdou“ pro nové myšlenky a objevy.
Každý jedinec „cítí“ (prožívá) zkušenost tzv. na vlastní kůži.
Sotva narozený človíček, umí dát najevo přirozeně „živočišnou“ spokojenost snivým spánkem, bezděčným pohybem, božským úsměvem a naopak nespokojenost spontánním pláčem; citem bez rozumu.
Je to „něco“, co je prvotně i následně determinováno dobrými či špatnými geny, prostředím, vlivy a zkušenostmi, které člověka předurčují citlivým a vstřícným nebo naopak. Proto od nepaměti existuje násilí a vzájemnost – dobro a zlo - ať doby času, skupiny či jedince nebo druhu.
Cit, nejednou tone v slzách radosti při završení naší vůle, ale naopak i v hlubinném smutku při neúspěchu, bolesti, beznaději, bezradnosti, zklamání, ale i ponížení a strachu či při agresi.

Vzdělané přítelkyni, jako mnoha jiným ženám a mužům v dnešní „přezrálé“ civilizaci, sklízející nahnilé plody lidské vzájemnosti a soužití, selhalo po dvacetiletém trápení manželství s vysokoškolsky vzdělaným mužem „milujícím“ práci, peníze a sebe. Jejich dva dospívající synové museli po celý svůj dětský život, například oslavovat svoje narozeniny s matkou tajně, měl-li být projeven cit, a stůl mohl být prostřen dobrotami o něco více, než ve všedních dnech. Děti bez lásky obou rodičů, se učí lhaní a neúctě.
Nad dopisem soudu, oznamujícím datum rozvodového řízení, které mělo ukončit trpný vztah ponižování harpagonskou tyranií a vypočítavosti, jí přesto na papír úředního dopisu kanuly slzy. Její láska nebyla naplněna.
Milovala muže, miluje děti, láska v ní zůstává, ale neopětovaná láska, ponížení a křivdy bolí víc, než fyzické rány. Děti prožívající násilí, se v dospělosti chovají stejně.

Končí vztah, ale schopnost milovat a potřeba cítit, že nás někdo hledá a potřebuje, v člověku s citem lásky zůstává, jako zděděné životní bohatství s potřebou vzájemnosti nedostávající se bohužel všem, zvláště těm, kteří citovou deprivaci v dětství prožili.

Příliv a odliv zapříčiňují přírodní síly, kterými Měsíc působí na Zemi (rotace a gravitace) a tak jsou, za každých 12 a půl hodiny, vytvářeny změny hladiny oceánů, která stoupá a klesá, podle jeho pohybu, se zrodem každého dne…
I my jsme přitahováni nebo odpuzováni přirozenými silami. Přitahují nás lidé, kteří nám imponují a naopak odpuzují ti, kteří v nás vyvolávají nedůvěru.
Vztah vstřebáváme, jako teplo a světlo slunce, jako žhavou energii a přirozenou spojitost se vším živým
a hmotným na naší Planetě…
…po bouři, v teplé náruči vyjasnění hlasu plynoucích vod a svěžího vánku božského klidu, kolébá náš mozek hvězdy „svého“ nebe v hlubinách duše a nekonečně sytí milované; plní ideály domova a hýčká jasně zářící sny duše, našeho niterného ega...
Člověk by nikdy neměl ve svých očích ponížit své chování na sobecké soupeření, ztratit svoji lidskou důstojnost rozmarem a požitkařením. Měl by vždycky někam a k někomu patřit; milovat.

Kdo nemá jasné cíle a jasný domov – nezáří, ale uhasíná – živoří; společensky spí nebo umírá…

Sluneční svit i světlo Měsíce a světelná délka dne (tzv. biologické hodiny a endogenní rytmy) průkazně ovlivňují naše emoce a senzitivní rozpoložení, což sami ani netušíme. Často se cítíme jenom jaksi jinak…
Takže, už proto bychom měli přírodním silám, které jsou v nás, hledět vstřícně a naslouchat jim, jakož i přáním
a signálům našeho těla, které jim vstřícně a neomylně odpovídá, bez našeho rozumu např. únavou či zoufalou nechutí něco dělat.
Naše tělo nás špatnou náladou varuje včas, že není něco v pořádku, a že je to třeba řešit uvážlivým zpytováním těla
i duše, toužící po ukotvení a nebo po novém vzletu.
Žádný život, ani těch nejjednodušších živočichů, neexistuje bez domova, bez jeho ochrany, bez „vyzbrojení“ návyky pro obživu, vytrvalost, obratnost a taktiku; pro rozvíjení a zachování vlastního života.
Kde jinde, než doma, můžeme získat životní z k u š e n o s t – přesvědčivý příklad pro to, jak žít?
DOBRÝ PŘÍKLAD vůdců, je také základním stavebním kamenem každého zdravého společenství.
Bez DOMOVA a rodiny, není kázně, životní jistoty, ani lásky.
Můžeme si koupit přepychový dům, ale ne šťastný domov, můžeme si koupit drahou postel, ale ne klidný spánek, můžeme si koupit ženu nebo muže, ale ne lásku…
Cit člověka podněcující myšlení, se nedá totalizovat ani dirigovat. Lidé si zachovávají svou přirozenost a touží žít v klidu, a nikoli v napětí a ohrožení. Potřebují svou vlastní životní poezii, vlastní tajemnou komůrku; naději a jistotu.

Japonský profesor mezinárodní politické ekonomie FRANCIS FUKUYAMA, nar. roku 1952, proslul řadou světově uznávaných děl. V knize, která byla přeložena do více než dvaceti jazyků a stala se bestsellerem v USA i jinde ve světě: „KONEC DĚJIN A POSLEDNÍ ČLOVĚK“ – nakl. Rybka Publishers/2002, uvádí:

„Zkušenosti dvacátého století do značné míry zproblema- tizovaly nároky na pokrok spočívající na základě vědy a technologie. Schopnost technologie zlepšit lidský život je totiž bezprostředně závislá na souběžném morálním vývoji člověka. Bez něho se síla technologie snadno zvrátí špatným směrem a lidstvo na tom bude HŮŘE než dříve. Totální války dvacátého století by nebyly možné bez základních výdobytků průmyslové revoluce: železa, oceli, spalovacího motoru a letadla. A od Hirošimy žije lidstvo ve stínu nejstrašlivějšího ze všech technologických vynálezů, totiž jaderných zbraní. Ohromný hospodářský růst, který moderní věda umožnila, měl také stinnou stránku, neboť vedl k vážnému poškození životního prostředí v mnoha částech planety a vytvořil předpoklady pro eventuální celosvětovou ekologickou katastrofu“.

Ptejme se po smyslu vlastní obecné obrany a ochrany bližních při ohrožení:
Existují možnosti odstranění nebezpečí domluvami, dohodami, smírem (podáním ruky) s vyloučením cílů výhod a zisku na úkor druhé strany, či obecným násilím?

Vylučme přitom agresivitu, fanatismus a tyransky patologickou vášeň vítězit, jako příčinu ohrožení, která potlačena být musí.
Jak je to s „uznáním“ a dodržováním práv a pravidel, určující státní pořádek (režim), to znamená: dodržování všeobecné morálky?
Odpovědi, děl a historií poučených lidí, jsou nasnadě.
Moje odpověď ?
Vítězství za každou cenu, tak zvaně „za dveřmi zákonů“ prostřednictvím intrik, násilí a autoritářských válek, ale
i korupce (což je stejně zhoubná choroba pro „organizmus“ lidstva), je „hrobařem“ pokroku, svobod, dohod a přátelství – tedy etického chování pro společenství i jednotlivce. Je hrobařem klidného života.

Pro člověka, který byl milován, je jeho cesta životem zase vytýčena láskou a důvěrou. A kde panuje důvěra a úcta, je i vůle k jednotě myšlení, shodě, toleranci, k podpoře
a ke spolupráci; pokrytecká přetvářka, je formou násilí.

Každé násilí, v prostředí autoritářských misí, malých, ale
i velkých válek, ničí hodnoty, životy a vztahy. Kde vládne lhostejnost a bezpráví, prožívá slušný člověk stres a neklid. Trápí se bezmocností, protože je nechtěným účastníkem zla, které nechce a není schopen násilné počiny státu či skupiny eliminovat. Trápí ho nepravdivé proklamace síly
a korupčního vládnutí, bez morálních hodnot a skutků směřujících k dohodám, právu, věcnosti a spolupráci.

(„Státy jsou účelové politické výtvory, zatímco národy již dříve existující morální společenství. Každý národ mluví svým jazykem dobra a zla“. Nietzsche)

U lidí, kteří se narodili, žili a žijí apriori v prostředí dlouhodobé separace a sociální nouze či útlaku, v citové nouzi a atmosféře válčení, brutality a náboženského vymezení – fanatismu - se jejich negativně separovaný cit pro lásku, dlouhodobě a dědičně koncentruje v rodech a sociálních skupinách s národně nacionálními - sektářskými tendencemi. Absolutní individualisté, neumí život prožívat kladně a vstříc dohodám s tolerancí a úctou. Čím více citově trpí, tím více se izolují a jejich cit se proměňuje v hlubší nenávist, spojující se do proudů organizovaného odporu lokálních válek, až teroristického běsnění.
Historicky odcizení lidé, jsou a stávají se, pro vývoj lidské společnosti, ale i pro sebe, nestabilními a lehce manipulovatelnými, nebezpečně brutálními a bez schopnosti jakékoli tolerance. Historické i současné násilí, tenduje odcizenost člověka od člověka a od všeobecné mravnosti a tento trend, se bohužel válečným i verbálním konfrontačním vývojem šíří a upevňuje. Tak se člověk čím dál tím více chová k sobě navzájem, ale i ke všem kulturním a přírodním hodnotám, ale i k mravním i jiným zákonům, hůře a lhostejněji.

Nepoznané a neprožité kladné emoce, jsou pro člověka neznámé a proto neopakovatelné.

Ani bohatství či jiné společenské struktury nadřazení, lidskou a občanskou „rovnost“, tj. vyvíjející se „sociální kapitál“ *) nikdy nenahradí.
Hmotné bohatství, cítění člověka dějinně proměňuje, už tím, že ho společensky řadí i sdružuje do pozic a skupin, kde se rozhoduje nejen o motivech a zdrojích bohatství, ale i o jeho společenském významu a zaměření.

Někteří lidé milují jen sebe a věci, za které považují
i vládnutí nad všemi živými, nic víc…

Separující se člověk, milující sektu, věci a majetek, víc než ostatní lidi a statky obecného zájmu, považuje vzájemné sociální a solidární vztahy za nepřirozené. Ale, hmotný
i sociální kapitál má společný původ i CÍL; proto i vývoj a užití, kterým je člověk: nikoli ČLOVĚK a člověk.
Opravdově jde jen o to, aby se lidský řád vyvíjel v „rovnováze“ občanství a demokratické občanské ústavy, nedeformované společnosti nadřazeností.

*) „sociální kapitál“ je sociologický pojem uznávaný i předními liberálními ekonomy; např. francouzský myslitel a cestovatel Alexis de Tocqueville ho charakterizuje nejvýstižněji: „…jako „spolčovací umění“, kdy občané jsou zvyklí dobrovolně se sdružovat pro účely banální i závažné a jsou „občansky“ zběhlí ve vytváření občanských i politických sdružení a jsou tak „školou samosprávy“ v níž si lidé zvykají spolupracovat a tyto návyky si přinášejí do veřejného života; vláda pak nemusí nastolovat žádný hierarchický řád shora“. Prioritní podmínkou ÚČELNÉHO sdružování je DŮVĚRA v řád. Sdružování se, bez důvěry v řád, sleduje určitý extrémní skupinový zájem, osobní prospěch, výhodnost, sektářství, apod.

Problémy sociální oblasti života, individualisté bagatelizují a staví do sfér osobních potíží, osobnostně slabých jedinců s životními osudy selhávání z vlastní viny. Po státní správě veřejných zájmů a pomoci nevolají… při hodnocení této sféry, zneužívají intelektuální a patologické výjimečnosti…
Popírání lidskosti a solidarity, vyjadřuje morální selhání individualistů a materialistů samých.
Proč selhání?
Bez úcty, UZNÁNÍ a dohod (morálky) ke všem, všemi, a ke všemu, nebude LÉPE doma, ale ani ve světě. (Dějiny to dokazují ve všech datech, směrech a událostech).
Odpověď jednoduchá pro pochopení, ale o to složitější pro uskutečnění. Člověk v dějinách zatím „uznal“ nutné změny, vždy až na základě „proher“ ve válkách
a revolucích (krvavých, palácových či sametových).

Morální síla, ale není silou zničující, proto má jistou naději zvítězit asi až tehdy, až člověka jeho válčení a násilí, dovede na pokraj jeho záhuby. Snad teprve potom, nebude vládnout jen peněžní autoritarismus, ale princip občanství a obecný zájem, který bude určující, jak pro racionální, šetrné užití přírody a planety, tak i užití duchovního bohatství člověka, pro obecný vzestup
a nejen pro zisk a sociální nadřazení. (Státy, ve dvou světových válkách zabily 65 milionů lidí, a další miliony znova „otrle“ zabíjí).

Současné vášně moci, opřené hlavně o nepotřebné bohatství a kapitál „vědecky“ uspořádaných zbrojnic nejsilnějších států, ale nenasvědčují tomu, že DOHODY světa, budou brzy kvést… Moc, je bohužel vášní peněz.

Cit, pro dohody a lidské dobro, pokud v člověku je, ale nestárne a neumírá, protože se stal součástí milovaných
a roste s nimi. Kladný cit, může být jen nepochopen, neopětován a zraňován, ale ne zničen, protože je zdrojem života. Post, lidského bytí a společenství, nejvyšší…
Když city žijí v širším souznění, štěstí se usmívá; když cit jedince vítězí nad druhým, ubližuje.

To lidi cítí a sami prožívají…
Mají rádi život, proto chtějí znova a znova věřit...

Když dítě prožije život v násilí, citové hluchotě, sobectví
a slepotě, lásku neslyší a nevidí; jeho duše je rozpolcená, citově hluboce poraněná. Proto je i rozháraná, nestálá
a nevnímající bolest druhých, protože se musela naučit překonávat bezcitnost a zlo, jako pravidlo normálního života. Jako týraná strastmi, nezná a nenávidí dobro, dobrosrdečnost, důvěru, a proto nevěří v pomoc, které se jí nikdy nedostalo.
Proto také hrubost, nadřazenost a násilné vítězství prožívá, jako „úspěch“ a ukájí se ponižováním a utrpením druhých (například šikanou), což naznačuje její narušenost či určitou chorobnost a prázdnotu…
Pokud někde trpí děti, o opravdových morálních hodnotách civilizovaného společenství, nelze mluvit.

V ČR, podle oficiálních údajů MPSV, je týráno a sexuálně zneužíváno ročně celkem kolem 1600 dětí, což ale jednoznačně nevyjadřuje skutečný počet, protože se všechny případy do statistik vůbec nedostanou a zůstanou utajeny. To přitom pomíjíme ostatní negativní vlivy: alkoholismus, užívání drog, ale zejména propastné snižování výchovného vlivu rodiny a školy na výchovu, kde odborníci navrhují výuku ETIKY ve školách, jako jednoho ze základních předmětů, pro celkové uvědomění mládeže, ve vztahu k osobní odpovědnosti,
mravnosti, rodičovství, generačnímu soužití a obecně k hierarchii společenských a kulturních hodnot otevřeného a globálního světa.
Rozhodujícím vlivem na výchovu však je, „osobní“ příklad institucí státu.

Obecně je to smutný dějinný obraz a trend, nasvědčující patologicky scestnému vývoji civilizace.
Právem se ptáte: Co je to za společenství, které trýznění vlastních potomků, popírající empirickou přirozenost, nechává na okraji svého zájmu?
Vlivem odcizení společnosti od zájmů sfér SOCIÁLNÍHO KAPITÁLU – tj. rodiny a priorit vedení výchovy dětí, roste jejich „samota“, existenční problémy neúplných a tzv. „sociálních“ rodin. Tam se krajní problémy řeší krádežemi, alkoholem a drogami, což je podhoubí fyzického a sexuálního násilí v nově vznikající nižší sociální skupině deprimované a lidsky degradované části mladé generace, ale i tzv. skupin společensky degradovaných
a tragicky vyobcovaných lidí, až tzv. „bezdomovců“.
Roste lhostejnost a otrlost - počet občanů bez domova a vlastní existence – s odporem k „bohaté“, ale df. kulturně a eticky CHUDÉ společnosti XXI. století.
Bohatá společnost, která „vlastní“ vše, ale nevlastní důvěru občanů, nemá instinkt pro racionální sebezáchovu hodnot kulturního a pospolitého člověka.
Člověk „zraje“ s dobou, ale pro „zdravou“ existenci, jen
s důvěrou ve společenství. Proto DNEŠEK, bez „sociálního kapitálu“, nemá na etickou proměnu VĚČNÝ čas.
Mateřský instinkt lásky, základní to instinkt pospolitého koloběhu života naopak zůstává stále stejný. Čeká jen na dobu, která to pochopí. Amoralita, je důsledek pýchy a domnělé všemohoucnosti vyvolených hmotně pojatého světa, což je substanční ideologie totality a marxismu…
Stojí člověk, stižen technokratickou a ekonomickou mocí, vůbec o to, aby mateřský instinkt lásky, při zachování rodu a jeho přirozenosti, byl charakterem JEHO doby?
Aby byl sluncem cesty jeho srdce a činů, proti požitku…?
Toť otázka NAŠÍ budoucnosti…
Je pozoruhodné, co všechno dokáže člověk vymyslet…
Ale pro koho, když zdravý život pro lidstvo a přírodu, se neustále pronikavě zhoršuje a vzdaluje?
Přece, války a smrt, nemohou být programem lidstva.

Každý jsme přírodou nějak potrefený. Kdo to neumí přiznat sám sobě, nikdy nemůže být dobrým životním partnerem - ani přítelem – ani dobrým člověkem.
Na hrudi vidíme naše klady, na svých zádech nevidíme zápory. Vidí je ti druzí; slyšme co říkají! Je to cesta, kterou hledáme a nevíme o tom. Neumíme-li se s druhými domluvit, vlastně je neuznáváme.

Opravdu hledáš svou cestu…?
Křemen ukrývá jiskru, jako srdce ukrývá světlo.
Nehledej oheň a jdi za Světlem!
Křemen zůstane s tebou.

Psaní básní, je mým vyznáním a štěstím, protože mohu pracovat a žít opakovaně. Znovu odmítám lenost, násilí
a nesvobodu, jako za totality, a přijímám úsměvy, objetí a polibky svých dětí a vnoučků, mluvicích očima, jak říkám:

dávají LÁSKU BEZ ROZUMU.

Čas dětství, je časem pravdy domova, časem skutků lásky, úcty k lidem a přírodě. Někdy ale i hořem a ztrátou uznání a vzájemnosti; domov pak, tragicky životu chybí.

Pro budoucí domovy, je láska naštěstí, sám život.