Můj chvilkový pesimismus

Anotace: Závěrečný projev na začátek: Myšlenky mé pesimistické chvíle, chvíle, kdy svět vidím hodně černě, záměrně jsem zde nepsala nic pozitivního, to by si měl uvědomit každý z nás, co je v jeho životě dobré, i já to vím, ale nepovím.

Hormony řádí vždy a všude. Ležím schoulená v koupelně a svět mě nebaví. Slzy mi stékají proudem po tváři a začínám mít strach, že se utopím v moři. V moři slz. Ne, že bych neuměla plavat, ale tak nějak neumím proplouvat životem. Všechno mě snadno ponoří.

Někdy si říkám, že jsem jako ti prokletí básníci, o kterých jsme se učili v literatuře. V lidském kolektivu se necítím dobře. Uklidňovala jsem se tím, že prostě mí vrstevníci jsou v pubertě. Ale ono houby, brzy na to jsem zjistila, že pomluvy, nenávist a faleš najdu všude. A zase jsem spadla o něco níž, do těch hlubin, které mám tam někde v hlavě.

V novinách zase jen vraždy a taky znepokojující články o tom, jak budou v Česku vykáceny u silnic tisíce stromů – údajně jsou viníky autonehod. Jistě, jak by člověk mohl za svou smrt? Vždyť přece tučné, sladké a přeéčkované jídla se připravují samy. Auta spadla z vesmíru a stromy ožily, aby je mohly ničit. Invaze! Kryjme se!

Svět je nespravedlivý. Můžeme rozhodovat o svém životě, o životě druhých, jiné poučujeme o pravidlech, ale sami na ně nedbáme. Mluvíme o dokonalosti, chceme ji a přitom – nikdo z nás dokonalost nikdy neviděl. Asi jako Boha. Neodsuzuji věřící, i když si o tom všem myslím své. Víra má své obrácené strany, jsou zde lidé, kteří svou víru milují, milují své Bohy, své ideály, ale jsou lidé, kteří berou svou víru jako clonu, problémy obrací k tomu názoru, že se to tak mělo stát, Bůh to chtěl. Ale opravdu Bůh chce, aby na světě byli postižení lidé? Aby na přechodu srazil nákladní automobil novorozence? Kdyby byl Bůh tím všemohoucím, vytvořil by svět krásným, vytvořil by si svět podle svého, protože Bůh má být jen jeden. Bohové v tomto hříšném podání jsme my, chceme být všemohoucími a je nás v tom tolik, že spolu navzájem nemůžeme žít. Vraždíme se, krademe a zároveň se navzájem bojíme každý každého.

Všichni jsme stejní, bez výjimky.

Jsem nespokojený člověk. Neustále slyším to, že nevypadám podle představ ostatních, nechovám se podle představ ostatních. A nejsem jediná, to ne. Všichni umíme kritizovat, ale málo kdo chválit. Nejsem ráda člověkem, i když jsou v mém životě věci, které miluji.

Hlavně se nemůžu smířit s pocitem, že jedním z těch lidských druhů, netvorů jsem i já. Bez výjimky…