Budeš mi věřit?

Anotace: Krátkej výplod smutný nálady...

„A long time ago, came man on the track
walkin thirty miles with a pack on his bag…“

Hudba v autě hraje, ale slova už nikdo nevnímá. Každej se utápí v tom momentu, kdy sám chce brečet a podržet ostatní zároveň, proto nebrečí. A každej sám, celou cestu. Občas nás mine auto, a těm lidem uvnitř je tak krásně jedno kdo jsme my, kam jedeme a proč… najednou bych chtěl za nimi. Utéct, nemuset řešit co přijde teď, všechny ty spory co budou, prostě lehnout a nestarat se o nic a jenom vzpomínat…
Šlapeme nahoru, a lidi nás míjí. Je krásně. Slunko svítí, vedro nám není a cesta ubíhá nahoru… máme s sebou těžký břímě, ale jdeme. A vzpomínáme, pořád sami, pořád beze slov, na časy kdy nás tyhle věci netrápily, kdy z nás trápili pitomosti, a jak jsi je řešila s náma, i když jsi asi věděla že na tom stejně nesejde… bavilo tě to.

Pak jsi odjela, několik dní jsem nevěděl co se děje. Neměl jsem strach, jenom zájem… pak zjištění, ale ono se vlastně nic nezměnilo. Vrátila ses. Žila jsi a chvíli šlo všechno tak jako předtím… nikdo si snad ani ničeho nevšiml.
Pak jsi zase zmizela na pár dní. Už jsme věděli co se děje, nevím jestli ostatní měli strach nebo to brali tak lehce jak se tvářili. Vím že já ho měl…
Vrátila jsi se k nám, ale ne do práce. A opět ve starých kolejích, jenom jsi byla doma, slabá, ale šťastná a s námi. Naděje v tobě nikdy nevyhasla, vědělas že vzdát se je tou poslední možností, že bojovat v těchto případech se má vždycky až do konce, ať už kvůli sobě, tak kvůli okolí.
Když jsi pak se vrátila bez vlasů a bez obočí, nikdo nic neřekl. To už všichni věděli, i ti co tě potkali na ulici měli respekt, viděli oheň co máš v očích a každej v před tebou v duchu smeknul.
Ti kdo tě neviděli delší dobu se zděsili. Tělo se stávalo jenom stínem včerejšků i… nevšimla jsi si, ale ze zdí zmizeli všechny tvoje fotky z mládí. To já jsem je sbíral, dával pozor aby nenavlhly od slz,… ale všiml jsem si že jedna věc se nezměnila. Ty oči… pořád zářili stejně, snad i víc. Ty fotky pořád mám, kdyby ses ptala.
Nezeptáš se.
Pak jsi odjela a nevrátila se. Všichni se tvářili jako že se nic neděje, nevím jak ostatní ale ja měl strach čím dál tím větší.
Říkali jsme si že s tebou jsme co to jde, ale lhali jsme si, šlo to víc.
Říkala jsi že nás tu tolik nepotřebuješ, že to zvládáš, ale lhala jsi si.
Teď lituji každé minuty kdy jsem tam nebyl. Doufám že ty ne, ať už se na nás díváš odjinud nebo v co jsi to vlastně věřila, doufám že nelituješ. Byli jsme to co jsme byli, a mělas nás takové ráda…
Říkali že nezapomenou, že na osobu jako ty se zapomenout nedá… kolik z nich nám lhalo do očí? Vždyť i já zapomenu, jednou. Vím že bys to tak chtěla, vždyť, proto teď zdoláváme ten kopec…
To k čemu jsme pak skládali kytky už jsi nebyla ty, žádnou částí. Pár dní před tím bych tě poznal okamžitě, ale to na co jsem hleděl teď, tomu něco chybělo. jeden detail který z toho vždycky dělal tebe…
Oči.
Zhasly.
Už jenom prázdný kruhy… pokud v nich někdy někdo měl světlo, tak ty. Teď už se tam jenom odrážel lustr, chabá náhražka toho ohně co tam předtím hořel…

A tak tu stojíme, pod náma les, na ním rudej západ a máme tě v rukách. Teď se nikdo neptřetvařuje. Nejspíš to bylo zbytečný… to je teď jedno. Slunce se dotklo stromů a ty samotná letíš k nim. Malá kovová věc co tě držela zavřenou, poslední schránka kterou kdy budeš muset opustit. Jsi volná, tak jak jsi to vždy chtěla, vítr tě unáší, letíš ke stromům jako pták a oni tě vítají. Budou tu s tebou, napořád, možná i my se někdy přijdem podívat jak se ti daří. A ti další se vždycky budou divit co s tímhle místem je, proč je tak zvláštní… oni na to nikdy nepřijdou. My to víme. Je to Tebou.
Měj se
Něco po tobě zůstalo.
Většina stejně zapomene.
Budeš mi věřit když řeknu že já ne?