Všechno jednou končí

Anotace: Zkrátka jsem naštvaná, že prázdniny jsou fuč...

Odpočinek, relaxování, nicnedělání, povalování, užívání si. Nic jiného jsem poslední čtyři měsíce nedělala. V květnu jsem maturovala a poté mě čekalo zasloužené volno. Ani brigádu jsem nesehnala, i přesto, že jsem oběhala snad úplně všechno. Ale vůbec mě to netížilo. Asi teď vypadám jako největší lenoch, jenže byla jsem zkrátka ráda, že čtyři měsíce nehnu prstem. Rozhodně jsem se nenudila.
Ovšem čas je neúprosný. Čtyři měsíce uběhly jako voda a za tři dny nastupuji na vysokou školu. Když jsem složila maturitu a zhruba týden nato mi došel doporučený dopis, ve kterém na mě čekal dárek v podobě oznámení o přijetí na VŠ, zažila jsem skutečný pocit štěstí. Ne takový ten pocit štěstí, když se denně radujete z maličkostí, z úspěchů v práci nebo z jedničky ve škole, ale opravdový pocit štěstí. Takový, když se musíte neustále smát a nejde to zastavit a v tom návalu euforie a adrenalinu jste schopní udělat vše. Zároveň jsem cítila velkou úlevu a věděla jsem, že teď mě čekají nejhezčí a nejdelší prázdniny v životě, jejichž konec je v nedohlednu.
Ale najednou jsou dny volna pryč. Ta dlouhá doba mi připadala jako čtrnáct dní. Zřejmě jsem pesimista, ale čím víc se to krátí, tím víc mi vše připadá černé. Na vysokou se mi nechce ani trochu. Nechápu sama sebe. Když jsem se na ni dostala, nemohla jsem se dočkat. A teď…? Sama ale dobře vím, proč tomu tak je. Kdo by měl radost z toho, že mu končí prázdniny a najednou je před ním úplně něco nového, o čem nemá ani páru a jediné co ví je, že bude muset začít konečně něco pořádného dělat? Z pohodlí a ticha domova se přemístím na koleje, kde mě asi už žádný klid nepotká. Ve škole nikoho neznám, nevím, kam jít a tak dále. Jistě, to je úplně normální, téměř každý tohle jednou zažil nebo zažije, ale určitě mě ti, co už tuto etapu života mají za sebou, dobře chápou, protože sami na tom byli podobně.
Je mi zkrátka jen líto, že už mi nikdy nebude tak, jak doteď. Už se ze mě stal definitivně dospělý člověk a musím spoléhat jen sama na sebe. Rodiče mě nadosmrti oprašovat nebudou. :) Takové volno budu mít až v důchodu :D.
Všechno hezké musí jednou skončit, ale zároveň něco hezkého začíná. Hlavně, vše se musí brát s úsměvem a nadhledem. Vždyť v životě v podstatě o nic nejde. Je to jen kolotoč času, který bohužel nelze zastavit.