Návštěvnost
Co Bůh nechtěl, udělala ona?
Co Bůh nechtěl, udělala ona?
Milujuš ji, a tak není co řešit. Bůh nad každým bdí. On nikdy nespí, nachází se tu veskrze všude, vždy. Vlastní každého z nás. Nikoliv ale majetnicky, ale majestátem. Jako tvůrce, který do "prsti hlíny" vdechne cosi zázračného a začne formovat veškerou existenci. Už zázrak je to, jak uspořádaný svět tvoří.
Nyní, svět několika násobně a tisíci násobně, milion násobně, snad i miliardově otočen okolo své osy, od věčnosti do věčnosti všehomíra, stojíme na pokraji existenční a existenciální propasti. Své místo, upevňujíce uvnitř světa, zbavujeme systematicky pozice, kterou Bůh vytvořil. Předešlé generace se točily na planetě a pro Boha vypadaly jako částečky na kolotoči veškerenstva.
Smíšené tváře, lkající, ale i smějící se, zářivým úsměvem do dálky dnes stojí před základní a nevyhnutelnou otázkou. Mají poděkovat a ustoupit do ústraní, nebo se existenciálně rvát s bytím, a přitom nevědět, že bytí není v naší moci, je nemanipulovatelné, nepřenostielné, nemůžeme se jej zbavit jako smrdutých ponožek a navléci je na někoho jiného. Bytí tu sounáležitě jest a my jen, strženi jím, tančíme v šílení rozmarů které neukotvené, volící si bytí vytváří.
Bůh tvoří a je nejlepší tvůrce, protože kdyby byl lepší, byl by tu namísto Boha. Jeho realita je nepopiratelná. Dokonalejší Bůh neexistuje, neboť Bůh je dokonalost sama. A je li tedy Bůh jediný a jediný nejlepší, pak s sebou nese janusovskou tvář.
Odhalený, se zjevuje jako realita vnímatelná uvnitř světa. Přírodovědci, fyzici, geologové, matematici ví, že Bůh jest a přitom o něm nemusí pramnoho vědět. Zahalené božství, ta temnota, je zahalení světa jako celku, vesmíru a kosmu do ne-pravdy, mlhavé konzistence, kde nepůsobí pravda, světlo a harmonie. Zvrhlé, chcete-li "temné božství" souvisí s celým metafyzickým uspořádáním existence. Na základě principu vzájemného působení, nikoliv souladu, se Bůh zjevuje a zahaluje.
Jediným podstatným místem, kde Bůh není, je místo, kdy opouští v sebezapření každého konkrétního, a tedy i nás samotné a do té míry i osamocené. Totiž v ponížení na kříži lidského utrpení, bezpráví, ztrátě bezpečí, v absurditě existence, spíše neexistence. V jeho ruce se pak poroučí náš duch.
Nezbude nám, než čerpat. Ne vodu na mlýn absurditě, ponížení, utrpení, bezpráví, ale vodu, jako plodný prameň naděje, víry, toho, že Bůh nás v aktu nevysvětlitelné víry do které musíme skuočit, jinak není věrná a pravá nikdy neopustí, zůstane s námi do poslední hodiny naší veskrze ne-volené existence.
Stáváme se poslední částečkou kolotoče. Zrovna dneska na vinobraní, stály pouťové kolotoče. Pouť, rusky puť, neboli cesta na kterou se měli lidé vydávat, měla své neměnné pravidla. Atrakce kolotoče mě zaujala. Byť pro jednoho člověka sedícího uvnitř se kolotoč točil. A přitom tam bylo mnoho místa. Zjevila se mi myšlenka, analogická. Bude se svět točit i bez nás, těch kterých se onen svět týká? Jako ten kolotoč. Kdo jej zapne, když tam nikdo nebude a ještě komplikovanější otázka je, proč by to vůbec dělal, případně pro koho, situujeme-li člověka mezi jeden druh živých tvorů.
A tak, co Bůh nechtěl, dokonala ona. Milovaná. V existenciální neakotvenosti, rozervanosti těla a ducha, nejednoty názorů, hledání a nenacházení, nechtěl Bůh přiměšovat nic do tohoto stvoření. Božské "ens" se mění. Pozvolna z nejasné existence se konstituuje jasná kontura bytosti, která hořko-sladce miluje, dokáže zastávat ambivalentní názory a postoje, sounáleží, cítí, a přitom neumí naslouchat, nevnímá kosmické síly a na druhé straně v ní cosi pne. Cítí boží přítomnost ztělesněnou někde mezi námi dvěma. Já s ní a svorníkem je nám Bůh v podobě všeho co jest. Jedině ten nás opět může navést na správnou cestu. Hříšníka, který bude putovat za nápravou a umdlévající za pramenem božské many.
Dnes mě opustila, ale nemyslím, že by ji Bůh neopečovával. Jeho služebníci, andělé, ji mají v péči. Nestoudné a na mysl přicházející myšlenky Bůh koriguje a v aktu podledním, sestoupení na tento svět odpustí. Ne jí, ale všem. Mé "já" se však, kotveno láskou k ní rozplývá v "ní", zaplavuje každý koutek myšlení o bytí, a předmětem existence se stává ona, a Bůh. Jen tyto dvě entity nahlížím. Ji jako tu, která pod pláštěm protekční ochrany nenalézá schůdnou cestu a mě, který bezmocně v aktu absurdní víry doufá a věří.
Jako plachetnice, která přijíždí s pomocí, vírou a nadějí se jen těžce vzdávám dobytého existenciálního
úsilí, vystavěném na základě cesty, dlážděné volbami.
Myslet na Boha v posledku znamené ve vědomí si udržovat nutkavou touhu vzpomínat na rozhodnutí bytí, které samo rozhoduje v nezvolené volbě.
Osamocen, v existenci opět zmítán chmurnými myšlenkami a potřebou vědět, že je ve zdraví, míru, pohodě, a bezpečí v útulnosti domova. A přece jen nevím, co Bůh nechtěl, udělala ona?
Nyní, svět několika násobně a tisíci násobně, milion násobně, snad i miliardově otočen okolo své osy, od věčnosti do věčnosti všehomíra, stojíme na pokraji existenční a existenciální propasti. Své místo, upevňujíce uvnitř světa, zbavujeme systematicky pozice, kterou Bůh vytvořil. Předešlé generace se točily na planetě a pro Boha vypadaly jako částečky na kolotoči veškerenstva.
Smíšené tváře, lkající, ale i smějící se, zářivým úsměvem do dálky dnes stojí před základní a nevyhnutelnou otázkou. Mají poděkovat a ustoupit do ústraní, nebo se existenciálně rvát s bytím, a přitom nevědět, že bytí není v naší moci, je nemanipulovatelné, nepřenostielné, nemůžeme se jej zbavit jako smrdutých ponožek a navléci je na někoho jiného. Bytí tu sounáležitě jest a my jen, strženi jím, tančíme v šílení rozmarů které neukotvené, volící si bytí vytváří.
Bůh tvoří a je nejlepší tvůrce, protože kdyby byl lepší, byl by tu namísto Boha. Jeho realita je nepopiratelná. Dokonalejší Bůh neexistuje, neboť Bůh je dokonalost sama. A je li tedy Bůh jediný a jediný nejlepší, pak s sebou nese janusovskou tvář.
Odhalený, se zjevuje jako realita vnímatelná uvnitř světa. Přírodovědci, fyzici, geologové, matematici ví, že Bůh jest a přitom o něm nemusí pramnoho vědět. Zahalené božství, ta temnota, je zahalení světa jako celku, vesmíru a kosmu do ne-pravdy, mlhavé konzistence, kde nepůsobí pravda, světlo a harmonie. Zvrhlé, chcete-li "temné božství" souvisí s celým metafyzickým uspořádáním existence. Na základě principu vzájemného působení, nikoliv souladu, se Bůh zjevuje a zahaluje.
Jediným podstatným místem, kde Bůh není, je místo, kdy opouští v sebezapření každého konkrétního, a tedy i nás samotné a do té míry i osamocené. Totiž v ponížení na kříži lidského utrpení, bezpráví, ztrátě bezpečí, v absurditě existence, spíše neexistence. V jeho ruce se pak poroučí náš duch.
Nezbude nám, než čerpat. Ne vodu na mlýn absurditě, ponížení, utrpení, bezpráví, ale vodu, jako plodný prameň naděje, víry, toho, že Bůh nás v aktu nevysvětlitelné víry do které musíme skuočit, jinak není věrná a pravá nikdy neopustí, zůstane s námi do poslední hodiny naší veskrze ne-volené existence.
Stáváme se poslední částečkou kolotoče. Zrovna dneska na vinobraní, stály pouťové kolotoče. Pouť, rusky puť, neboli cesta na kterou se měli lidé vydávat, měla své neměnné pravidla. Atrakce kolotoče mě zaujala. Byť pro jednoho člověka sedícího uvnitř se kolotoč točil. A přitom tam bylo mnoho místa. Zjevila se mi myšlenka, analogická. Bude se svět točit i bez nás, těch kterých se onen svět týká? Jako ten kolotoč. Kdo jej zapne, když tam nikdo nebude a ještě komplikovanější otázka je, proč by to vůbec dělal, případně pro koho, situujeme-li člověka mezi jeden druh živých tvorů.
A tak, co Bůh nechtěl, dokonala ona. Milovaná. V existenciální neakotvenosti, rozervanosti těla a ducha, nejednoty názorů, hledání a nenacházení, nechtěl Bůh přiměšovat nic do tohoto stvoření. Božské "ens" se mění. Pozvolna z nejasné existence se konstituuje jasná kontura bytosti, která hořko-sladce miluje, dokáže zastávat ambivalentní názory a postoje, sounáleží, cítí, a přitom neumí naslouchat, nevnímá kosmické síly a na druhé straně v ní cosi pne. Cítí boží přítomnost ztělesněnou někde mezi námi dvěma. Já s ní a svorníkem je nám Bůh v podobě všeho co jest. Jedině ten nás opět může navést na správnou cestu. Hříšníka, který bude putovat za nápravou a umdlévající za pramenem božské many.
Dnes mě opustila, ale nemyslím, že by ji Bůh neopečovával. Jeho služebníci, andělé, ji mají v péči. Nestoudné a na mysl přicházející myšlenky Bůh koriguje a v aktu podledním, sestoupení na tento svět odpustí. Ne jí, ale všem. Mé "já" se však, kotveno láskou k ní rozplývá v "ní", zaplavuje každý koutek myšlení o bytí, a předmětem existence se stává ona, a Bůh. Jen tyto dvě entity nahlížím. Ji jako tu, která pod pláštěm protekční ochrany nenalézá schůdnou cestu a mě, který bezmocně v aktu absurdní víry doufá a věří.
Jako plachetnice, která přijíždí s pomocí, vírou a nadějí se jen těžce vzdávám dobytého existenciálního
úsilí, vystavěném na základě cesty, dlážděné volbami.
Myslet na Boha v posledku znamené ve vědomí si udržovat nutkavou touhu vzpomínat na rozhodnutí bytí, které samo rozhoduje v nezvolené volbě.
Osamocen, v existenci opět zmítán chmurnými myšlenkami a potřebou vědět, že je ve zdraví, míru, pohodě, a bezpečí v útulnosti domova. A přece jen nevím, co Bůh nechtěl, udělala ona?
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
přelouskat ten úvod bylo strašidelný...ale konec je jako super - ten popis takového racionálního zmatku mezi jí,Bohem a tebou - mě docela oslovil. Tak doufám, že tu svou odpověď najdeš.
01.10.2009 16:26:00 | dead-head