Když odchází život

Anotace: Chci tímto poukázat na jednu velmi smutnou skutečnost,kterou mnoho lidí denně nevnímá a přitom by mnělo.....jedná se o jeden životní zážitek,kde pocit štěstí vzápětí vystřídal pocit beznaděje a zklamání.

Jel jsem poslední říjnový den večer po službě autem domů.Den byl stejný jako všechny předtím a já už se těšil na krásný večer.Na to jak byl velký provoz,tak to šlo všechno celkem hladce až na jednu vyjímku.Snad to byl osud nebo jen pouha náhoda,to už se asi nikdo nikdy nedový,ale opět jsem byl ve správný čas na správném místě.
Zrovna když jsem odbočoval ze státní silnice na okresní,stal jsem se svědkem těžké dopravní nehody,při které auto,které jelo v protisměru znenadání narazilo do sloupku osvětlení.V tu chvíli jsem věděl,že musím něco udělat a také jsem začal ihned konat.
Zastavyl jsem na okraji silnice a okamžitě jsem se snažil zjistit co se stalo.Ve zdemolovaném autě jsem našel bezvládné tělo,které jevilo jen malé známky života.Snažil jsem se tělo z auta vyprostit ale nešlo to.Uvědomoval jsem si,že musím někoho zavolat ale bohužel jsem u sebe něměl žádný telefon.Auta kolem projížděla a skoro nikdo nezastavil.Nakonec se našel jeden člověk,který zastavil a zavolal záchranku a policii.Společně se nám podařilo tělo ženy vyprostit z auta a začly jsme okamžitě s první pomocí.Ihned jsme zahájily resuscitaci a já si stále více uvědomoval,že každá tisícina sekundy je velmi drahá.Můj mozek pracoval na plné obrátky a já věděl,že i když tu ženu vůbec neznám,tak že my na ní záleží a že musím něco udělat.Srdce produkovalo myšlenky,jež byly mozku nesrozumitelné,ale momentálně šlo všechno stranou.
Záleželo mě na té ženě jako kdyby tam leželo moje vlastní dítě,nebo žena,či jiný člověk,kterého milujete.
Po pěti minutách už nám bylo jasné,že tento boj je marný,a šance na život je témeř nulová.I přesto jsme pokračovali dalé v resuscitaci do té doby než přijela záchranka a vše převzala do svých rukou.Věděl jsem,že je pozdě,ale nechtěl jsem si to připustit.Najednou jsem ucítil v srdci takovou bezmoc a beznaděj,až se mě z toho chtělo brečet.Vím,že tento boj jsem prohrál,a život už mladé ženě nevrátím,ale kdyby někdo zastavil a pomohl,tak možna mohla žít.Uvědomyl jsem si tu naši ohromnou sobeckost a neochotu pomoci druhým v nouzi a opravdu mě z toho bylo zle.Pocit kdy klečíte nad mrtvým tělem a nikdo vám nepomůže a vy nemůžete nic udělat je ten nejhorší pocit v životě člověka.
Nikomu nepřeji tento pocit zažít,ale uvědomte si prosím,že příště může jít o váš život nebo život vašich blízkých.Nebudme lhostejní k životu....žijeme jen jednou.