Dítě

Anotace: "K"

Někdo říká, že to není tak dávno. A po pravdě, co je pro planetu rozmezí 22 let oproti tisícům. Jen střípkem, milióntina časového úseku skoro nepodstatným v celkovém vývoji jí sebe samé. Ale přesto, pro některé je málo více, krátké dlouhé a nepodstatné základem další stavby. Která se až časem začne rýsovat v pravidelných, či zcela mylných tvarech. Hodně lidí říká, že důležitý je základ, já si však pokládám otázku, zda to je pravda? Zda tě ten opravdový životní základ ovlivní po zbytek tvých dní? A zda se základy mohou zbořit a začít se stavět znova.
Pokud je dítě týrané člověkem, který je od přírody „povinný“ jej milovat – rýsuje tak tím konečnou osobu toho ustrašeného človíčka? Bude i on své potomky terorizovat, snižovat jejich sebevědomí stejně zoufalým způsobem? Utlačovat osobnost, jeho názory možné řešení situace, zeslabovat pocit vlastního žití bez cizího ovlivnění? Vždyť přece, od mala je veden k tomu, že děti se mají milovat. Že tatínek a maminka jsou ti, kteří ho jako jediní opravdu milují. Milují ho tak, že nereálné se stává reálně, materiálně. Výměnou za slova jako mám tě rád, stýská se mi, těším se na tebe, jsi to nejkrásnější a nejsmyslnější co jsem v životě udělal a mám. Mylně tak vytváří dojem v dětské duši, že ten plyšový medvídek je důkazem jejich lásky k nim, že když se může jíst v pokoji a drobit na koberec je to jeden z bodů podtrhující ten fakt, že je jejich a že i když maminka nemá ráda, když se v obývacím pokoji jí, on tam drobit s rohlíkem může. Protože je jimi milován. A milován znamená povolovat, dovolovat, ustupovat, promíjet, měnit stanoviska, obdarovávat aniž by se s dítětem mluvilo.
A pak? Hmota začne převládat a k hmotě jsou potřeba peníze, které musí někdo vydělat. Dítě se tak ocitá samo s obvyklým odsunutím – dej mi pokoj, teď nemám čas, hraj si sám, možná, žádná pohádka nebude, jdi spát, jdi se koukat na televizi, buď zticha, jsi nevděčné dítě, parchant … a tituly se stupňují. To dítě ale nechápe, protože je to rodič, tak ten přeci MŮŽE. Může jej dle libosti řezat, zamykat, mlátit, ponižovat, urážet nadávat a ono nemá právo postavit se na odpor. Vždyť přeci hněv tatínka je oprávněný, i když důvod není zrovna zjevný. Jako dítě je povinno milovat toho tyrana, co tvrdí že jej miluje, ale oči prozrazují pravý opak. Proto děti klopí zrak, rukou si chrání obličej, nechávají oči zalít slzami, zatnou zuby a drží. Nepláčou, nekřičí, dokud nejsou sami. Až je, trest vykonán nesou ho statečně. S bolavou duší, zlomeným srdíčkem se plouží do svého pokoje. Zalezou do tmavého koutu či jiného úkrytu kde se dají s vlastní potupou do pláče.
Jejich osobnost se začne formovat. Ve škole jsou „otloukánci“, nekomunikativní ve vlastním světě odstrkované dětmi a většinou tichými ochránci. Nesnesou páchání nespravedlnosti na druhých, ale vlastní snáší bez mrknutí oka. Nemají přirozený vývoj osobnosti. Jsou potlačeni, ustrašení, neodmlouvají. Trest, ať už je spravedlivý nebo není přijímají bez odůvodnění s vědomím, že doma bude zadostiučinění pokračovat. Strach se stane přirozeným společníkem, žaludeční neuróza při zavolání jejich jména, noční můry a zoufalá touha být mimo domov někde kde se na lásku může aspoň koukat. Těší se z maličkostí, jako třeba z maminčina nečekaného příchodu, ze žvýkačky, která je jen pro něj a ne pro jeho sourozence. Ze slíbené procházky na kaštany a chvilce věnované jen jemu – stavění kaštanových zvířátek, vystřihování hvězdiček do oken nebo jen dívání se na ní.
Jenže. Dítě roste. Dělá si vlastní názory. Vytváří si nenávist uvnitř duše, která ho začne požírat, hubit jeho cíle, sny, jeho vlastní osobnost. A pak? Zjistí, že už není dítě. Reaguje na každý podnět opačně, je pesimistické, bojácné, agresivní. A proč? Protože je tvořeno strachem. Základ který dali rodiče tomuto dítěti je s duší děravou jako cedník. Učilo se samo, všechno a důvěra vyprchala stejně rychle jako víra v samu sebe. Začne ničit sebe samotné. Vzhledem, povahou aby už z dálky odpudil možné zájemce, kteří by měli tu odvahu získat jeho pozornost. A to ať fyzicky tak psychicky. Otevře se jednou, podruhé. Spálí se, zavře se a citově odejde do větších hloubek nekonečna. A přesto, v noci když krmí svou bolestí polštář, přeje si, aby se někdo takový našel. Kdo by hojil a byl všestranně více jak pro něj. Prostě přežívá a hledá neexistující.
Snad proto vytváří vztahy - neplnohodnotné, které dříve nebo později opustí se stejným vědomím, jako opouštělo svého otce.