Přátelství, jen Dumasova fantazie...?

Anotace: tuto otázku asi řeší hodně z nás... nebo máte prostě jen štěstí na lidi

„Přátelství je tak krásná a nesmyslná věc, ale...“
Co si každý z nás pod tímto slovem představí? Pouto mezi dvěma lidmi? Neviditelný provaz, co svazuje k sobě? Jeden z emo obrázků, kterých je plní internet, jak se chlapeček a holčička drží za ruce...?
Každý to pozná jinak, každý to cítí jinak... ale co? Existije pro to vůbec přesná definice? Psychologové by na to našli spousty termínů, vysvětlivek...
Ale co vy? Já? Nikdy se nemůžeme sžít v jedné totožné představě, kdyby se nám to povedlo, očekávali bychom od přátelství všichni to samé, snad bychom se i chovali jak se předpokládá... Ale právě v tomto je to dost individuální... každý k tomu přistupuje jinak.
Vždy jsem si myslela, že přátelé se dělí na dva tábory, ti tzv „nejlepší,“ často je označujeme jako nejlepší kamarád, nejlepší kamarádka a druhý tábor těch ostatních, těch co si s nimi vždycky dobře pokecám, vím, že si s nimi můžu vyrazit, přivedou mě na jiné myšlenky, ale zároveň jim nikdy nevěřím, jako těm „nejlepším,“ protože v hloubi duše si nejsem tak úplně jistá, zda když jim podám ruku, ukousnou mi pst, či jak to funguje...
Přátelství pro mě nikdy nebylo jen slovo, vždy jsem si pod tím představovala konkrétní lidi, ať ty aktuální, nebo ty, co patří minulosti... Vždycky jsem v něj věřila a věřím dodnes, za každé situace, jen si vždy říkám, je to jen u mě, že nemůžu najít už konečně tu jednu správnou osobu, aby z toho bylo to celoživotní pevné přátelství? Mám vždy dojem, že když už si udělám iluzi, že jsem aktuálně našla to „nejlepší“ přátelství, brzy se stejně přesune na kolej toho běžného, obyčejného přátelství...
Člověk se stále snaží navazovat nové kontakty a pokouší se tvořit svazky, a věří, stále věří, že se to jednou povede, stejně jak v lásce, tak v přátelství...
„Přátelství je víc než láska...“
Tak to nevím, zatím nemůžu říct, že bych lásku poznala, rozhodně ne víc než to pubertální pobláznění. Když se rozhlédnu a zamyslím se nad tím, co preferuje mé okolí, jsem s odpovědí na vážkách. Kolem mě je spousta párů, jak těch zamilovaných, tak prostě jen přátel, je jasné, že do nikoho nevidím, abych mohla posoudit, jak přátelství bere a sám prožívá, zda ho nějak dělí, nebo má prostě jen velkou spoustu přátel... Ale faktem je, že přítele, či přítelkyni máme vždy jen jednoho (pokud jste dle mého názoru ještě trochu normální...), ale přátel několik, jen je otázkou jak moc to jsou kvalitní přátelé, ale to asi souvisí s tím, jak si je hledáme...
Je to možná dnešní dobou, plnou spěchu, stresu, lži, nepoctivostí... ale už to není jak bývalo. Pravé přátele je stále těší a těší najít, máme nedostatek času, spoustu potíží a na všechno v podstatě zůstáváme sami a dokazujeme si, že na to máme. Ne, nemáme. A možná proto jsou čekárny psychologů den ode dne plnější...
Asi jako spousta lidí, mám spousty těch tzv. „vedlejších“ přátel, po svých šestnácti letech života soudím, že to ještě stále nemám právo posuzovat, co jsem ve srovnání s jinými prožila...? Ale jistý názor jsem si na to již utvořila. Přátelství je složitá věc, ráda se komplikuje, je stále v chodu, a můžete z ní mít dvě věci: buď sousty radosti, které vám bude přinášet, nebo také starosti, ale tak to je dnes ostatně u všeho...
Tak co vy? Jak jste na tom? Můžete posoudit, co je to přátelství?? Nebo jediní ti, co ho ještě zažili byli Tři mušketýři...? Nebo byl Dumas jen jeden velký lhář, co neměl tušení o čem píše...?