Můj vztah k menšinám

Anotace: vytvořeno na základě úkolu do Multikulturní výchovy..

Téma eseje – Můj vztah k menšinám - mne zaujalo z několika důvodů. Jednak shledávám danou problematiku jako nesmírně důležitou a to nejen z hlediska pedagogického, psychologického či mravního, ale i z hlediska harmonického soužití lidské populace na naši planetě. Dalším důvodem je fakt, že jsem se nad danou tematikou několikrát zamyslela již dříve a nyní bych ji chtěla rozšířit do větší hloubky a dát svým myšlenkám i písemnou podobu a podělit se o ně.
Než si začneme klást vůbec nějakou otázku k zamyšlení, měli bychom si nejdříve ujasnit, co je míněno slovem menšina neboli minorita. Podle nejrůznějších definic se jedná o vymezenou skupinu osob, která se odlišuje od okolní většinové. Ať už se jedná o menšiny etnické, národnostní, náboženské či jazykové, k této definici zaujímám spíše neutrální postavení. Proč a jaký je můj vztah k menšinám ? Co mne vede k názorům, které zastupuji ?
V podstatě slovo menšina používám nerada, neboť si myslím, že celé lidstvo se stalo součástí jediného celku, ze kterého vzešlo. Nejsem stoupenec žádného radikálního hnutí, žádné speciální organizace, nejsem ani věřící (víru ale nikomu nepopírám), ale můj názor a vztah nejen k menšinám, ač se může zdát jednoduchý, vychází z mého vztahu k přírodě a k planetě Zemi. Planeta Země, Matka Příroda tu byla první a dala život a prostor všemožným tvorům, rostlinám, živočichům a v neposlední řadě lidem. Ať je to muslim, žid, černoška , romové , buddhista nebo hinduista, Češi, Němci nebo Eskymáci, všichni jsou v podstatě zrozenci jediného celku. Mnozí si to příliš neuvědomují, ale faktem je, že domov nám všem dala příroda, které se lidé odvděčili tím, že ji ničí, to je ale úvaha na jiné téma, které zde rozebírat nebudu.
Teď by si někdo mohl říct, že je to sice ,,hezká“ myšlenka, ale že nijak neobhajuje tezi, kterou jsem uvedla na počátku ( totiž to, že slovo menšina používám nerada), neboť existují různé národy, které se od sebe odlišují, že každý má své specifické rysy a zvyky. Ano, to je sice pravda a souhlasím s tím. Země se dělí na několik kontinentů, existuje celá řada jazyků, náboženství, etnik, barev pleti..Hodně záleží na tom, v jaké části Země se člověk nachází, kde žije, jaká kultura ovlivňovala jeho chování. Nemůžeme ale hledět na jednu část Země, na jeden nebo pár druhů, neboť Země jako hmota tvoří jeden celek a jedna část by nemohla existovat bez druhé. Dokážete si představit Zemi bez druhé polokoule, Evropu bez České republiky nebo jiného státu ? Najednou by měl být pryč a nepředstavujte si, že by se místo zaplnilo mořem nebo jiným útvarem.

Uděláte díru do sklenice, postupem času se rozpadne. Nebo třeba jing a jang. Jing by bez jang nebyl jing a jang. Les nemůže existovat bez stromů, stejně tak strom nemůže existovat bez půdy. Jablko není bez jabloně, jabloň není bez jablek. Každému druhu stromu vyhovuje jiná poloha, jiná půda. Stejně tak je to i u lidí. Všechno dohromady tvoří jeden celek, který by bez jeho součástí nemohl existovat. Zde se vracím k tezi, že lidé jsou potomky Země a všech jejich kontinentů. Pokud člověk tento celek nerespektuje, nastávají problémy. Vidím tedy všechny živé tvory na této planetě bez ohledu na národnost, kulturu a etnikum jako své ,,bratry“ a ,,sestry“, jako občany, se kterými žiji, které respektuji a chci jim pomát a poznávat je.
Tím neříkám, že by menšiny neexistovaly, ale že na ně nehledím jako na menšinu, ale tak jako na každého jiného člověka, který obývá tuto planetu. Ale přestože jsme součástí jediného celku, musíme také hledět na to, že, každý člověk je jedinečný, nikde nenajdete žádnou kopii. Každého vychovávala jiná situace, jiný stimul, jiná kultura, jiné město, jiná vesnice. V podstatě i dvojčata se stanou každý originálem, jelikož na každého působí jiný stimul. Stejně tak pro každý národ jsou typické jiné zvyky, které je třeba respektovat, pokud tím tedy ale neubližují druhým národům či jednotlivcům. Respektuji tedy všechny kultury kolem sebe. Nemusí se mi třeba názory, učení či náboženství nebo filozofie některých populací líbit, nemusím s nimi souhlasit, ale nemohu jim je brát ani popírat ani říkat, že jsou špatné, takové nebo makové, protože kdo může s jistotou říci, co je to pravé ? Ani já nemusím mít pravdu. Jsem ráda za každé nové poznání, neboť každá kultura člověka duševně obohatí, člověk díky tomu duchovně vyroste, stává se vyspělejším, vědomějším. A vždycky je co objevovat. Můžete jít tím samým lesem třeba tisíckrát, ale pokaždé uvidíte něco nového, jinou rostlinku, jiný strom, jiný keř, jinou stezku. Není třeba se nových cest bát, protože nás vždycky někam zavedou a i kdyby to mělo být na scestí, i tak je to dobře, protože má další zkušenost. I špatná zkušenost je k nezaplacení.
Jeden z mých vzorů je Mistr Oscho, který říká, že život je třeba žít a prožívat se vším všudy, že i smutek si člověk musí vychutnat, špatné zkušenosti musí vychutnat, protože jedině tak doopravdy žije. Proč zde uvádím právě teď jeho myšlenky ? Proto, že s nimi nejenom souhlasím, ale dovolím si je přirovnat nebo tedy spíše rozšířit na to ,že pokud se člověk vyhýbá určitým kulturám, vyhýbá se tím také životu, nežije naplno, utíká a tím, že se od světa, od problémů či od určitých etnik, národů odvrací, je to spíše projev jeho zbabělosti než jisté formy hrdosti nebo rebelantství. Když se člověk vyhýbá jiným, vyhýbá se tím i sám sobě.

Nyní se dostávám k poněkud choulostivější situaci. Někteří jedinci odsuzují některé menšiny pro jejich nepřizpůsobivé či nežádoucí chování a tím je strkají do jednoho stejného pytle. Znám ale spoustu jedinců z majoritních skupin ( když už to slovo musím použít), kteří se chovají mnohem hůř. Myslím si tedy, že nežádoucí chování je problém všech kultur, etnik a mohla bych jmenovat spoustu příkladů, kde chování kultura ani výchova neovlivnila. Potkala jsem spoustu lidí, kteří žili v dobrých, pozitivních podmínkách, dostalo se jim té nejlepší možné péče, správné výchovy, lásky i porozumění, ale dostali se nějakým záhadným způsobem na scestí a jejich chování se stalo nežádoucím.
Nesoudím člověka podle vzhledu, národnosti či něčeho jiného podobného, vlastně nikoho nesoudím, ani když ho poznám blíže, protože všichni jsme lidé, kteří prochází určitým vývojem, každý máme právo dělat chyby a napravit je, učíme se celý život, život učí nás, učíme se od lidí, učíme se prožitky. Prožitky nás formují. Když je něco špatně, cítím, že to člověk může změnit.
Vnímám tedy každého jako někoho mi blízkého, který tady na planetě má své nezastupitelné místo, jako člověka který se může rozvíjet, který má své specifické zvyky a potřeby, které by se měly respektovat a snažím se s nimi žít v souladu, v harmonii, předávat jim svoji pozitivní energii, aby se i ostatní cítili dobře a naplněni. A i když se třeba z druhé strany ozývají negativní reakce, snažím se je oplácet pozitivními. Z toho, doufám, vyplývá, že můj vztah k menšinám a vůbec k celému lidstvu je čistě pozitivní. Nezáleží na tom, jakou barvu pleti má, jakým mluví jazykem, jakého je vyznání, důležité je, jaké má srdce, co se uvnitř něho skrývá. Věřím, že v každém je ukryto kus něčeho dobrého, jen se to občas bojí vyplout na povrch.
Známý spisovatel Antonio de Saint Exuperry ve svém díle Malý princ uvedl spoustu krásných a dle mého názoru prospěšných a důležitých myšlenek a mezi nimi tuto – To nejdůležitější je očím neviditelné, proto bych zde na konci svých myšlenek ráda poznamenala, že než člověk začne striktně odsuzovat, to co vidí, co se kolem něho děje, co kdo dělá, měl by se do dané situace, role či etnika nejprve zkusit vžít, poznávat srdcem, zamyslet se trochu hlouběji nad důvody těch druhých a uvědomit si, že i on sám je jiný, že nežije jenom on sám a jeho kultura tady na této planetě, že každý ač je jiný, je potomkem Světa a každý něco cítí…