Dekadence

Anotace: Tuhle povídku určenou jednak k pobavení a druhak k zamyšlení, neberte doslova. Snad každý by v tom měl cítit pořádnou porci nadsázky a ironie. A někteří jistě poznají alegorii na dění na severu Čech :)

Noc jako každá jiná. Vladimír jí kráčel jistě a rychle a celkem nezáleželo na tom, odkud že to jde. Byla opravdu tma, měsíc byl zalezlý za mraky a pouliční osvětlení nesvítilo. Sice bylo na svých místech, ale to se nedalo říci o kabelech, které byly už před drahnou dobou prodány do sběru a vedení města se nikterak neobtěžovalo osvětlení opravit a kabely nakoupit nové. Uvědomovalo si, že by to stejně nepomohlo, neboť v této části města byla tma i za toho nejbělejšího dne.

V dáli hrdě svítilo jedno jediné světlo v celé ulici. To spotřebovávalo předraženou elektrickou energii nad oprýskanými dveřmi Vladimírova domu. Jeho vlastník k němu dorazil zanedlouho, zarachotil klíčem v zámku a rychle vklouznul do bezpečí svého příbytku. Bydlel v malém domě na předměstí velkého města, kde se téměř zastavil čas a nikdo mu nevěnoval přílišnou pozornost. Až na početnou skupinu Romů, kteří byli vystěhováni z původních domovů. Ti věnovali pozornost především nízkým cenám nemovitostí a absenci jakékoliv policejní stanice. A tak se z dříve relativně pěkné čtvrti, kde lidé žili v sousedské pohodě, stal zapadákov nejvyšší kategorie, který se závratným tempem měnil v ruiny.

Jak upadala životní úroveň, upadalo i procento zastoupení bílých obyvatel na úkor obyvatel vyznávající neméně módní odstíny snědé a hnědé barvy. Stačilo pouhých dvacet čtyři měsíců na to, aby se vystěhovala dobrá polovina místních před nájezdem těchto novodobých Hunů. Za dalších dvanáct měsíců tu zbyl jen Vladimír a jakýsi Rus, který nájezdníkům dovážel z města vše potřebné k životu – mizerné jídlo z Lidlu, kvanta alkoholických nápojů a tuny plín pro mimina. Jako jediná osoba tu totiž vlastnil pojízdný automobil. Mimo jiné vozil cikány do města, aby si mohli vyzvednou sociální dávky a nakonec si na tom udělal vcelku slušnou živnost, aniž by musel odvádět daně státu.

Vladimírova dekadence spočívala nejen v úpadku jeho živobytí. Nejenže na autobus nyní chodil hodinu místo původních pěti minut. Zastávka, která byla několik chvil od jeho domu byla zrušena kvůli častým útokům na autobusy a Vladimír byl přinucen vstávat dříve a chodit na zastávku, která byla bůhví proč umístěna v obilném lánu. A nejen to – byl přinucen pořídit si zbrojní pas, zbraň a zabezpečit svůj dům. Vlastně to ani nebyl dům, ale spíše malá pevnost. Za venkovní zdí následovala další, mohutnější zeď s masivními železnými dveřmi. Ty vyrobil z vraku jednoho autobusu, který byl zlikvidován několik metrů od jeho domu. A také byl nucen nakupovat častěji než předtím. I když nosil tašku plnou jídla z levných supermarketů, na trase zastávka – dům ztratil nákup na váze o dobrou polovinu původní hmotnosti a jediné jídlo které nikdy neutrpělo újmu bylo to, které nosil skryté pod bundou.
Jeho břicho bylo vždy nafouklé tak, že vypadal téměř jako těhotný. Pro hloupočké Romy byl těhotný každý druhý den, neboť na otázku, proč má tak velké břicho vždy odpovídal, že je jináči a pospíchá domů porodit. Na další zvídavou otázku, proč žádné z jeho dětí ještě neviděli odpovídal též prostě: „To víte, musím je jíst. Když mi půlku nákupu rozkradete, tak mi to nestačí a abych nechcíp hlady, musím spořádat i ta děcka.“ A jim to jako vysvětlení stačilo. Ale zpět k Vladimírově dekadenci.

Ta začínala spočívat i v počtu jeho zubů. Na poslední návštěvě dentisty se s hrůzou dozvěděl, že díky paradontóze a rvačkám s novodobými Huny a recidivisty v jeho dutině ústní zbývá přesně dvanáct zubů. Rozhodl se tedy svůj chrup alespoň pravidelně čistit. Nechtěl, aby mu vypadal všechen a on si za velké peníze musel kupovat protézu.

Avšak i tato dekadence jednoho dne došla dokonalosti. Při jedné rvačce o jídlo, kdy si Vladimír dovolil na Vánoční svátky více kvalitnějších uzenin než bylo zvykem, přišel o další dva zuby. Nechtěl totiž přijít o celých třicet dekagramů milovaného šunkového kolena. A tak se stal dekadentem. Stal se desetizubým. Brzy poté začal propadávat depresivním náladám a sebevražedným sklonům a tragický konec na sebe nenechal čekat dlouho. Stal se obětí sžírajících řečí, které svazovaly jeho mysl. Řečí, které vinily jídlo z toho, že přišel o další dva zuby a začal tak upadat na duchu i těle. A tak se rozhodl nejíst, aby jídlu připravil tu nejhorší pomstu za to, že o milovaný chrup přišel. Avšak tato pomsta ho stála život...