Já a národnostní menšiny

Anotace: původně to byl úkol do školy...

Co se vám vybaví, když se mluví o národnostních menšinách?
Pro spoustu lidí, našich spoluobčanů, menšiny (zvláště ty, které žijí na území České republiky) představují strašáka, občas i noční můru. Děsí se jich, někdy dokonce i bojí, nesnesou je ve své rodné zemi. Tato nesnesitelnost leckdy může přerůst až v rasismus.
Jenže ať už jste vůči menšinám žijícím v naší zemi tolerantní, akceptujete je, anebo patříte mezi ty, co by je nejradši poslali prvním ranním autobusem k nim „domů“ (nebo alespoň někam hodně daleko), stejně tu menšiny budou. Náš subjektivní názor s touto problematikou nic nezmůže. Můžeme na ně klidně donekonečna nadávat a stěžovat si, ale dál je budeme potkávat denně v „našich“ českých městech na ulicích. Někteří z nás je mají za sousedy, jejich děti chodí do škol často s našimi dětmi. Žijí tu s námi- ať chceme nebo ne.
Myslím si, že názor mladé generace (a tedy vlastně i můj) k této záležitosti je velmi důležitý. Proč? Vždyť právě my a naše děti budeme žít dále v naší zemi a pokračovat v dědictví, které nám tu zanechali naši předci. A nebudeme tu sami. Národnostní menšiny budou i nadále součástí našeho státu. Můžeme se donekonečna všichni rozčilovat, jaké to tu s těmi „přivandrovalci“ těžké, jak nás tu utlačují ve vlastní zemi. Nebo můžeme zkusit jinou cestu, přijatelnější nejen pro zástupce menšin, ale také pro nás.
Proč nezkusit být tolerantnější a přístupnější? Vždyť i zástupci cizích kultur leckdy mají své hostitelské zemi co nabídnout. Někdy můžou náš život také dokonce obohatit.
Samozřejmě že ne vždy bývá jednání a činy našich spoluobčanů jiné národnosti zcela v souladu se slušným jednáním. Občas je v rozporu s našimi společenskými normami, v některých případech dokonce i se zákonem. Ale najdeme i spoustu „našich“ českých spoluobčanů, jejichž jednání je leckdy stejně rozporuplné, někdy dokonce i horší. Cizinci nejsou jediní v našem státu, kdo se dopouští přestupků- ať již proti slušnému vychování, nebo proti zákonu.
Naše společnost je také plná předsudků a stereotypů. To bývá často příčinou negativního vztahu k menšinám. Tyto předsudky jsou často již natolik zažité a mají v naší společnosti již tak pevně zakotvené své místo, že se jim jen těžko oponuje a protiargumentuje. Těžko se vyvrací. Každý člověk má svou hlavu a kdo jiný než on by přeci měl pravdu? Jenže tyto zažité předsudky a mýty často ani nepochází z jeho vlastní hlavy. Často je přebíráme od svých rodičů, přátel, od svého okolí. A pokud již tyto předsudky jsou plodem naší vlastní mysli a úsudků, často vznikají již po první negativní zkušenosti. Proto se ze všech možných stran setkáváme s názory jako, že Romové jsou líní, nepracují, kradou a moc rychle se množí, aby měly za co pobírat státní dávky, Muslimové zase bývají zpravidla teroristé a tak dále. Jistě vymyslíte sami spoustu dalších příkladů, které se dají zaslechnout všude možně z okolí. Často nebereme v potaz, že nemůžeme všechny příslušníky stejného národa měřit stejným metrem. Vždyť nám se také přece nelíbí, když se někdo o nás, o Češích, vyjadřuje jako o „zlodějském“ národu. Proč by měl celý národ dostat na čelo stejnou nálepku s označením „ZLODĚJ“, když všichni Češi přeci nekradou? Na druhou stanu bohužel ani těmi pěknějšími přívlastky se většinou nedá označit celý národ- ani český, ani žádný jiný.
Jistě, každý národ má přeci něco společného. Některé rysy, společná kultura, tradice a prostředí, ve kterém se onen národ vyvíjel, se jen tak smazat z povrhu zemského nedají, ale přesto je každý člověk individualitou. Jenže na to se často, alespoň pokud jde o národnostní menšiny, zapomíná. Vždyť je přeci snadnější jen přijmout předem daný stereotyp, který navíc nesdílíme sami, než zamyslet se.
Myslím, že mladým lidem rozhodně neuškodí zamyslet se- a to nejen nad problematikou národnostních menšin. Ale právě menšiny jsou jednou z věcí, kterým se po celý život nevyhneme. Je potřeba vyřešit si svůj osobní postoj. Jsem pro, anebo proti? Do jaké míry chci své přesvědčení dávat veřejnosti najevo? Chci přesvědčovat ostatní o „své pravdě“ a přetahovat je k sobě na svou stranu?
Často (a právě u mladých lidí) se setkáváme s veřejným projevem negativního vztahu k menšinám, a to s rasismem. Bohužel se ti, u kterých se s projevy rasismu setkáváme, se téměř vždy domnívají, že jejich postoje (a leckdy i činy) jsou oprávněné. Jenže kolikrát pramení z nedostatku informací o problematice menšin.
Dotyčný si svým rasistickým postojem kolikrát kompenzuje své osobní problémy dotýkající se úplně jiné problematiky. Zde vyhrává snadný a lépe dostupný cíl. Někteří sice mívají ke svému rasistickému přístupu pádnější důvody, ale kdo ví, kde je pravda.
Jaké důvody může mít nenávist vůči menšinám? Může být rasismus třeba také projevem nesouhlasu s existencí menšin v našem státu, se kterou nemůžeme nic dělat? Může to být snaha, forma „útěku“, kdy víme, že i když něco uděláme, stejně to ovoce žádné nepřinese, ale něco prostě udělat musíme? Může se i proto rasismus objevit? Na tyto otázky odpovědět nedovedu. Já osobně jsem nikdy neměla důvod uchýlit se k něčemu takovému. Naštěstí ani nikdo z mých přátel takto své postoje na veřejnosti neventiluje. Samozřejmě to nebylo jen tím, že já i mé okolí je plné milosrdné povahy. Je to dáno také tím, že jsem k tomu od příslušníků cizích menšin nedostala sebemenší důvod. Stát se může cokoliv, takže třeba v budoucnu změním názor. Ale nyní můžu být vděčná za to, že se s rasismem setkávám víceméně pouze z vyprávění nebo z televizních obrazovek.
Když se tak nad problematikou rasismu blíže zamýšlím, osobně v tom žádný smysl nevidím. Proč bych měl nenávidět cizince za to, že „okupuje“ moji zemi? Proč mám zrovna já větší právo na ten kus zeminy než on? Nejsme všichni dětmi jedné matičky Země? V poslední době se na to zapomíná. Často bývá měřítkem druhých lidí barva pleti a jiné vnější znaky, než vnitřní (a mnohem důležitější) hodnoty.
Já jsem se narodil jako Čech, ty ne- ty máš tedy smůlu? Dá se vůbec takto uvažovat, když se nás před tím, než jsme se narodili, neptal, v jaké zemi se chceme narodit? Nikdo nedostal na výběr. A co kdybych se právě já narodila třeba jako Romka? Žila bych, možná právě v Čechách. Žila bych tam, kde by byla má rodina a mí nejbližší. Nedostala bych na výběr. Dovedou si mladí lidé vůbec představit, že i oni by se klidně mohli narodit do rodin žijících jako národství menšina? Nikdo z nás se nezasloužil o to, k jakému národu přísluší. Proč tedy někomu upírat právo na jeho národnostní vyznání?
Lidské neshody, nevraživost a nenávist jsou ale problémy, které se netýkají pouze obecných vztahů k národnostním menšinám.
Jsou to problémy, které se tu vyskytují již hodně dlouhou dobu, setkáváme se s nimi snad po celém světě. Setkávali bychom se s nimi i tehdy, pokud by se národnostní menšiny na území našeho státu vůbec nevyskytovaly. Není tedy problém spíše v nás?
S řešením problematiky národnostních menšin by každý měl začít sám u sebe a u svých vztahů k okolním lidem. Bez ohledu na to, jakou barvu má jejich pleť a z jakého koutu světa pochází jejich prapředci.