Osud a životy dětí z Terezína

Anotace: Když člověk navštěvuje takováto místa, nedá se jinak...

Sbírka: HEX

Když jsem se zúčastnila odborné historické exkurze v loňském roce, nebylo pro mě až takovým problémem vybrání tématu k napsání eseje. Letos to bylo mnohem horší. Doba strávená ve městě Terezín a jeho okolí mi dala spoustu nových poznatků. Ačkoli jsem toho zažila mnoho o čem by se dalo psát, ať už by se jednalo o krutou historii města, barokní památky či krásnou rodinnou atmosféru, která nás po celou dobou obklopovala, rozhodla jsem se navázat na téma eseje z loňského roku. Loni jsem svou práci věnovala dětem z Lidic a těmi chci pokračovat i letos. Akorát se bude jednat o děti, které pocházely z více částí světa a byly shromažďovány v Terezíně.

Ty totiž tvořily nepřehlédnutelnou část obyvatelstva ghetta. Židovská samospráva si byla vědoma, že jim je zapotřebí pomáhat nejvíce. Vždyť oni byli vytrženi ze svých obyčejných životů a většina z nich i odloučena od svých rodin. Oddělení péče o mládež se staralo o materiální i zdravotní zabezpečení dětí ve věku 4-16 let, ale také o jejich vzdělávání a výchovu. Byla zde snaha uchránit je před psychickým strádáním.

V průběhu roku 1942 tedy vznikaly v některých objektech domovy pro děti a mládež – tzv. kinderheimy, zkráceně heimy. Byly rozděleny na chlapecké a dívčí. Zde děti žily pod dozorem svých vychovatelů. Bydleli v pokoji až po 30. (Jak by možná řekl průvodce z Malé pevnosti jich ke konci války bylo možná i větší množství, protože byli hubenější a vešlo se jich tam tedy více.) V této místnosti se také stravovali a věnovali se výuce i hrám. Sami pak dbali o úklid. Část těchto dětí se věnovala i různým pracím nebo se učila nějakému řemeslu.

O tragickém svědectví nám dnes vypovídají zejména dětské kresby uložené v Židovském muzeu v Praze. Terezínem prošlo okolo 15 000 dětí. Životy většiny z nich byly obětovány nacistickému režimu. Jen malá část se může chlubit tím, že přežila krutost koncentračních táborů.

Myslím, že díky kreslení a malování tito malí obyvatelé zapomínali na hrůzy, které se jim děli každý den. Mohli využívat své fantazie pro to, aby alespoň na chvíli zapomněli na současné bydlení, nedostatek jídla a zejména na nedostatek rodičovské lásky, protože ne všem rodiče zůstali na živu. Je pravda, že v Terezíně zůstávaly celé rodiny, rozdělení přišlo až po vyjetí na východ, kam tyto rodiny jely vstříc jisté smrti. Ale i zde se mohlo stát, že děti své rodiče nějakou dobu neviděly.
Jejich obrazy bývají odrazy každodenního života. Díky nim můžeme vidět, jak opravdový život v ghettu vypadal. Jakou podobu měly ubikace, ve kterých byli nuceni bydlet, jak všude kolem byla samá stráž, jak vypadaly tamější pohřby a popravy. Další kapitolou jsou vzpomínky na předešlý život za hradbami terezínského ghetta. Absenci nemají ani typické dětské obrázky, jako jsou princezny a další pohádkové výjevy či obyčejné květiny a příroda kolem.

Krom výtvarné činnosti se většina z nich věnovala i tvorbě různých časopisů z nichž nejznámější byl tzv. Vedem. Nejen, že tyto děti byly šikovní malíři, ale také uměly moc hezky psát.

V muzeu ghetta mě zaujala velice zvláštní básnička jednoho chlapečka. Když si na ní vzpomenu, ještě teď mě mrazí. Nešlo to jinak než si ta slova zapamatovat a nezapomenout.

„Zahrádka malá,
plná růží, voní,
cestička je úzká,
chlapeček prochází se po ní.
Chlapeček malý, hezoučký,
jak poupě rozkvétající.
Až poupě odkvete,
chlapeček už nebude.“

Toto dílko na mě opravdu moc zapůsobilo. Zajímavé jsou však interpretace této básně. Mě osobně hned napadlo, že rozkvétající poupě je symbolem pro život a to odkvetené pro smrt. Když jsem to však probírala se svou kamarádkou, která studuje překladatelství a má tedy lepší lingvistické znalosti, řekla mi, že to nutně nemusí symbolizovat smrt. Prý se může jednat o dospění z malého chlapce v muže. Co tím chtěl autor říci, zřejmě již nezjistíme, nicméně je zajímavé nad tím popřemýšlet.

Děti nebyly jen vyučovány „výrobě“ uměleckých předmětů, ale také židovským hodnotám a izraelským tradicím. Jako takový příklad slouží vysazení stromu, který se dnes nachází poblíž krematoria. V Izraeli se na Nový rok vysazují stromky. Někdo z „vyučujících“ byl tak odvážný, že si dovolil nelegálně donést semenáček javoru. V únoru, na kdy připadl židovský Nový rok, se však sází stromy velice špatně. Nicméně si poradili a zasadili ho nejprve do plechovky naplněné zeminou. Později, když se oteplilo, ho slavnostně zasadili na dvorek dětského domova. Tento strom se stal symbolem pro smrt tisíců nevinných dětí. Po celém světě dnes můžeme naleznout „potomky“ tohoto stromu. Jeden z nich je i součástí muzea Jad Vashem v Jeruzalémě, kde díky klimatu bylo velice obtížné ho vypěstovat. Dnes tedy nesymbolizuje jen transporty dětí, ale také přeživší, které se Hitlerovi nepodařilo zlikvidovat.

Když si člověk zkusí představit, co tyto malé lidské bytosti museli zažívat, nemůže ho to nechat chladného. Vždyť děti jsou naší budoucností a v té době kvůli nenávisti a lačnosti po moci jednoho člověka zemřelo naprosto zbytečně mnoho lidí. Je smutné, že mezi těmito mrtvými se najde i velký počet dětí. Stejně jako se tomu stalo v Lidicích, nechápu, jak se něco takového mohlo doopravdy stát i zde. A přeci to tak bylo. Přesto je pro mě naprosto nepochopitelné, jak někdo dokázal ubližovat bezbranným nevinným lidem, zvláště pak dětem. Jsem toho názoru, aby se o těchto zvěrstvech i nadále mluvilo. I v této době je to stále ožehavé téma, o kterém se chce málokomu přemýšlet. Poselství, které máme díky obrázkům, básničkám a dalším vzpomínkám, by se však mělo předávat dál. Ať každý ví, čeho může být někdo schopný a snaží se tomu vyvarovat pro další časy. Tím, že se toto téma bude zamlčovat, to z našich dějin nezmizí ani se to jinak nezvrátí. Co s tím tedy uděláme?