Stařenka

Anotace: K této úvaze mne inspiroval Marek-mardas.zl,svoji úvahou-Nemocniční pokoj.

Také jsem byla onehdy ve špitále a v mém pokoji byla malá stařenka.
Měla krásné moudré smutné oči smířené se vším a upřímný pohled jako malé dítě.
Vždycky když jsem šla ven,něco sem jí přinesla a ona mi neustále za všechno děkovala.
Na nic si nikdy nestěžovala a když se přihodilo něco nepříjemného,na všechno říkala: to se nenechá nic dělat.
Brzy ji měli propustit a tak se dozvěděla ,že její účet činí 2000 kč,jelikož tam ležela již dlouho.
A zase: to se nenechá nic dělat.
Říkala jsem si-té se muselo přihodit něco hrozného,že je se vším tak smířená. Jsem zvyklá,že lidé u nás neustále brblají.
Pak jsme si ještě povídali o všem možném,až přišla řeč na životní útrapy a já říkám:všechno se dá přežít,ale nejhorší je když někomu zemře dítě.
Stařenka na to:Tak to se právě stalo mě.
Že sem si radši neukousla jazyk ! Omlouvám se,to jsem netušila.
Babička-to nevadí nyní už o tom mohu mluvit je to dávno.
Mé dcerce bylo 14 let a měla rakovinu.
A já:smím se vás zeptat, jak jste se s tím vyrovnala?
Ona: nevyrovnala.
Nikdo mi už nezůstal,manžel zemřel 10 let na to,ale mám hodného souseda,který mi se vším pomůže.
Bylo mi jí moc líto a cítila jsem k ní velký obdiv za to jak je na všechny kolem milá a já zase štˇastná že mé dítě je v pořádku.
Šla jsem domů 2 dny po ní a při placení mého účtu jsem jen vyvalila oči a pak slyším svůj hlas, jak říká:
NO TO SE NENECHÁ NIC DĚLAT.