Přátelé

Anotace: Přátelé? Ano, odpusť mi.

Byla jsem malá, docela ještě malej pišišvor. Nevěděla jsem, že hlavní město ČR je Praha, natož abych věděla, že v životě mě potká tolik situací a okamžiků, které si budu pamatovat, nejspíš nadosmrti.
Tedy, jsem na zahradě, běhám sem a tam, lozim po stromech, po zdi pro červivý švestky u sousedů, po klepadlech, či jak to nazvat, z kterých mě často sousedka vyhání, že prý z toho spadnu a rozbiju si hlavu o kamení. Dlouho mě pozoruje ta bába protivná, vidím jí za oknem na chodbě. "Táhni už domů," říkám si. Chci běhat v záhoncích po jahodách a po různě barevných kytkách, který se tyčej na "zakázaným území". Chci už konečeně seskočit na "zónu smrti" mezi, nejspíš, tulipány. Konečně za oknem není, pomyslim si a už skáču po kytkách a prášim, sluníčkem vyprahlou, hlínou. "Safra, co to je za ozvěny," prolítlo mi hlavou. Ta babizna se řítí dolů po schodech a ječí ať už mažu pryč z toho záhonku, kterej tak pracně okopává a zalejvá a kdo ví, co ještě. Tedy prchám, skáču přes schody a babka zmizí ve dveřích, mumlajíc si, jaký jsem to spratek nevychovaný. Ještě chvíli pak šmíruje na chodbě za oknem a já sedím pokorně ve vysoké trávě, číhajíc, až se odebere do druhého patra a půje spát. Když mě někdo nezamkne venku na dvorku, tak se došplhám k našim dveřím, co nejvíc potichu, aby na mě nevlítla druhá babka, bydlící u nás na poschodí. Ale ta je o něco lepší. Aspoň mě nekontroluje. Snad je někdo doma a pustí mě. Jasný, přeci mě tu nenechají.
Ráno, když se probouzím - nečekaná zpráva, přijde kámoš. My, ta nejhorší dvojka malejch výtržníků. I plešatým z nás rostou vlasy až na zem. Dnes jsme se dohodli, že si z milionů papírů uděláme vlaštovky. Chvíli se hádáme, jako vždy. Ale už máme vlaštovek, že je sami nespočítáme. Otevíráme okno dokořán, posíláme vlašovky dopředu, dozadu, nahoru a dolu, dostran a na stromy, ze kterých je zítra bude "hovnometař" schazovat koštětem a budeme se mu zase smát, jak mu to nejde, protože do rána bude určitě pršet a vlaštovky se rozplajznou po větvích. Běžíme dolů po schodech, div že si hnáty nezlámem. Kdo posbírá víc vlaštovek? To je jedno, hlavně je posbírat dřív, než nám je někdo vyhází do popelnice. A už běžíme zpátky nahoru a zase je vypustíme všechny oknem. Jenže to nás brzy omrzí. Komu se pořád chce, běhat nahoru a dolu.
A nenapdane nás nic jiného, než narušit klid babiznám na dvorku. Zase drbou a vyhřejvaj se na slunci. Vědí o všem, co se kde šustne. Aby ne, když celý dny nemají do čeho píchnout.
Běžíme, řveme, trháme, padáme, letíme, smějem se...
Netušila jsem, co by se mohlo za pár let stát...?
Ještě se zmíním, že u tý báby protivný jsem dost často byla, protože na mě tady neměl nikdo čas. Takže jsem tam prostě musela trčet a čumět s ná na TV, ona stejně vždycyk usla a já jen čekala u okna, kdy uvidím auto před barákem a konečně by se mohla dostavit radost jít o patro níž.
Tedy poposkočíme o takovej 7 let.
Jdu domů ze školy. Vytlemená jak měsíček na hnoji. Odemknu, otevřu schánku, vytáhnu divnej papír, čo to je, řikám si. Tak to rozbalim a... parte. Nepřemýšlím, z očí se mi přehoupují slzy. Nejde to zastavit... Brečela jsem nejmíň dvě hodiny v kuse. Fakt jsem z toho byla na dně. Za těch pár let, co jsem povyrostla, jsem si jí celkem oblíbila a zvykla jsem si na ty různý povídačky, co mi vyprávěla o svých vnoučatech a co se támhle stalo. Vždycky dodala: "Přijď se podívat ke mě..." Mrzí mě teď, že jsem tam nikdy pak nešla, strašně moc bych to chtěla napravit. Je pozdě, už nebudu mít šanci jí říct, poděkovat jí za to, že mě hlídala, že na mě byla hodná a za všechno. Stala se mým přítelem. Byla moje druhá babička. Tolik jsme toho s ní zažili. Fakt. Nejhorší zážitek v mým životě? Určitě pohřeb. Vím, že minimálně jednou budu muset ještě jít. Ale tohle přebylo úplně všechno. Nebyla moje příbuzná a nebyla moje oblíbenkyně. Někdy jsem jí nenáviděla a někdy naopak. Všechno to jsou nezapomenutelný vzpomínky. Bylo toho hodně a teď už je pozdě něco řešit, ale ona se stala přítelem, mým přítelem, kterýho jsem měla pod nosem a ani jsem o tom nevěděla. Teď mi to dochází, že až po tom, co někoho stratim, si uvědomim, co pro mě doopravdy znamenal!