Temný čas...

Anotace: cesta života

....


Neznám člověka, který by rád prohrával. Já teď tvrdě dopadla na samé dno. Ptám se proč. Proč zrovna já? Jsou tu přece jiní. Jsou tu línější, jsou tu hloupější, jsou tu tucty jiných tak proč já? Je tu malé procento, které mohlo padnout na mě. Jak je tedy možné že cesta osudu mě odstavila na vedlejší kolej. Jak je možné, že nemůžu říct půl slova na svojí obhajobu. Vše co jsem měla, se rozplynulo do neznáma. A mám nyní jen jednu možnost sebrat se a začít od začátku. Jasně komu by se chtělo. Sedím si v klídku, bezmocně na lavičce. Pozoruji kolemjdoucí. Jak rychle utíká jejich čas. Můj se na pár dní zastavil. Jo než se zvednu a začnu něco se sebou dělat. Teď se mi ale nechce. Cítím se pokořená, unavená, jak v cizím světě. Světě bez světel, světě bez časoprostoru. Na jednu stranu je možná dobře, že jsem se ocitla na jiném místě v tuhle dobu, mám možnost začít znova a třeba líp. Tok myšlenek mi brouzdá kolem hlavy. Jak se s tím vším vypořádat. Jak mám vědět, kdy se zvednout a jít dál. Jak poznám ten správný okamžik? Není nikdo, kdo by mě chytil za ruku, vytáhl na nohy a řekl: „ Pojď teď je tvůj čas.“ Ještě chvilku vyčkám, pak se zvednu a jdu se projít po nočním, osvětleném městě. Lampy rozzáří potemnělé ulice. Za okny mají lidé světýlka. Začíná zima a čas Vánoc. Proč mě přijde teď tak frustrující. Jindy jsem se tak strašně těšila na ježíška, na hračky zabalené do krabiček schovaných za překrásným barevným papírem. Spustím pohled ke svým špičkám bot a jdu tiše městem dál. Na konci ulice se rozhlédnu a zatočím do vedlejší zapadlé uličky. Přesně vím, kam chci jít. Do temného baru na konci této uličky na horký čaj s rumem. Venku je opravdu veliká zima. I konečky vlasů jsou omrzlé bílými vločkami. Ještě pár kroků a vezmu za velikou kliku zdejšího temného baru. Moc lidí jsem, nechodí. Jednak je bar docela z ruky a jednak jsem, chodí zničené trosky jako nyní já. Nemá cenu se ptát proč. Je to zcela jasné. Nechceme vidět milióny usmívajících se a bavících se lidí, když nám je do pláče. Když se cítíme jako zapomenuté bytosti, které kráčí pomaličku a tiše světem, který se kolem žene v neuvěřitelném tempu. Ani se mi nechce mluvit o tom, že nechceme potkat a vidět radující se, zamilované páry. To je pro nás jako dýka zabodnutá do nezahojené rány. Posadím se k zadnímu opuštěnému stolu a objednám si vytoužený čaj s rumem. Neodolám a požádám i o panáka absintu. Po tom se mi na pár minut udělá dobře. Zaženu černé myšlenky, než přijdou ještě černější. Vím, že dnes večer zůstanu zde a budu se litovat. Než najdu možná už nad ránem sílu se postavit, zvednout hlavu vzhůru a jít novou cestou dál životem.



....