Význam smrti pro život

Anotace: Co člověk ve svém životě dělá a jaký význam pro to má pochopení smrti, co smrt znamená a skončí to u buddhismu.

My rozhodujeme akorát o tom, co uděláme s časem, který nám byl dán...
Slova Gandalfa z fiktivního příběhu, ale něco na nich je.

Rád bych teď napsal něco chytrého, ale když o tom přemýšlím, nedokážu napsat nic lepšího než co už bylo někdy někde napsáno. To je ale zbytečně pesimistický náhled na situaci, možná totiž dokážu něco zajímavě přeformulovat, spíš ten efekt ale leží v tom, že si to třeba někdo přečte a něco si z toho vezme.

Tak tedy čas... Čas a lidé. Jak lidé využívají svůj čas?
Nejdříve se narodíme a hrajeme si, zajímáme se o svět – tím se postupně naučíme chodit, mluvit, učíme se o světě a o lidech. Nejčastěji ve formě příkladů – takže na základě zkušenosti, z pohádek a podobně. Motorem je touha po poznání, po veselých zážitcích, dobrodružství..

Pak je z člověka puberťák a zájem se z velké části přenese na opačné pohlaví a k tomu je potřeba, abyste byli uznávaní v kolektivu – tedy nějak vypadali, něco nosili, něco měli. To zblbne snad každého a někomu to zůstane napořád.

V dospělosti začíná jít trochu do tuhého, člověka někdy napadne co vlastně chce a jaký to má smysl. Pokud se teda dokáže na chvíli zastavit a nevletí z puberty hned do rodičovské role.
Jaké známe typy lidí... nejčastější je asi stereotyp – práce, rodina, drobné radosti, dílčí cíle jako dovolená, auto, barák, dítě, dobré místo. Je to moc fajn... ale co z toho nakonec? Člověka nakonec čeká překvapivě náhlá schůzka se Smrťákem nebo v horším případě totální bezmoc a lůžko na LDN a až pak Smrťák.

Myslím si, že způsob pochopení smrti má nesmírný význam pro život. Docela mě překvapili informace náhodou přečtené v jedné učebnici psychologie – že o smrti a obecně o životě člověk začíná přemýšlet někdy v pokročilém věku. Podobně mluvil i jeden náš pan doktor na přednášce – že my studentíci si nedovedeme představit, co to je smrt, jaké to je být smrtelně nemocný, prostě blízkost smrti. Že prý o tom ještě nepřemýšlíme, ale že je to normální. S tím nesouhlasím, přijde mi to jako hodně individuální záležitost. Já bych byl podle tabulek stařec nad hrobem. O smrti a životě přemýšlím denně.. Poslední dobou si teda spíš připomínám určité věci a z nich plynoucí skutečnosti než že bych vyloženě přemýšlel, ono je zbytečné přemýšlet do nekonečna. Výsledkem přemýšlení by pokud možno měly být nějaké závěry a výsledkem těch závěrů nějaká změna v tom, jak člověk tráví svůj čas a projevuje se ve světě. Jinak bude člověk jako matematik z jednoho vtipu, který se v noci probudí a zjistí, že v pokoji hoří. Vezme si papír, tužku a spočítá, že oheň uhasí pomocí kbelíku vody. Matematik zjistí, že řešení existuje a jde spát... oheň vesele plápolá dál... :-)
Já myslím, teď možná trochu troufale, že smrt docela chápu, že jsem s ní smířený u sebe i u jiných, není to pro mě takové tabu jako pro mnohé lidi, kteří se vyhýbají jen tomu pomyslet na smrt.

Pamatuji si, že když jsem někdy během prvního stupně ZŠ přemýšlel smrti, měl jsem z toho hrozně depresivní pocity – že umřu a nebudu, vůbec se mi to nelíbilo. Vzpomínám si, jak jsem ptal babičky, co bude po smrti.. Ta povídala, že moje duše půjde do nebe.. To mi přišlo jako Pyrrhovo vítězství, nějaká moje duše půjde do nebe, ale k čemu to bude dobré MĚ?? :) Mé pochopení spirituálních teorií bylo v té době omezeno například tím, že duši jsem si představoval nějak jako ten nafukovací měchýř z kapra. Něco bílého ve vás s tendencí se vznášet.

Lepší odpověď na otázku proč lidé umírají mi poskytla mamka, pamatuju si to živě, přesně bych vám ukázal to místo, kde jsem se zeptal.. Povídala, že je to tak zařízený, že by jinak na chvíli nebylo na světě k hnutí.. staří umírají, noví přicházejí.., že je to tak spravedlivý. Odpověď jen tak vypálená a přece jen mi přijde moudřejší než nějaký například v křesťanství prvotní hřích a podobné konstrukty..

Někdy ve 14 jsem zažil umírat dědu asi během roku na rakovinu, to byl veliký šok a spousta silných emocí. A když se to opravdu stalo, člověku se tomu nechtělo uvěřit. Vzpomínám si na docela legrační věc, pomocí které jsem se s tím zčásti vyrovnával. Trochu jsem přesvědčil sám sebe, že jednou se naučím nějakou magii a dokážu se vrátit v čase a změnit to, co se stalo. Sám jsem tomu moc nevěřil, ale trochu mě to uklidňovalo. V noci po pohřbu (který mimochodem vyšel na mé narozeniny), se mi zdál zvláštní sen: Někde jsem byl a najednou na mě někdo zavolal, já se otočil a tam byl děda. Vyfešákovanej v obleku, vypadal strašně šťastně a vesele. Divil jsem se, jak je to možné, byl přece mrtvý! Přišel ke mě, potřásli jsme si rukou, něco mi říkal.. No a působilo to na mě tak, že je více než v pořádku. Docela silné emoce. Ten sen byl dost živý a měl na mě efekt - vyrovnávání se ztrátou pak bylo snazší. Potom se mi o něm několikrát zdálo i v dalších letech. Pro mysl to byl vždy hrozný šok. Věděl jsem, že je mrtvý, ale on tam byl živý! Vždy mi to strašně vrtalo hlavou a vedlo to ke vzniku komplikovaných vysvětlování.

Někdy v 16 moje myšlení dosáhlo zlomového bodu – začal jsem přemýšlet o smrti a životě. Došel jsem k tomu, že smrt je konec, nic nemá smysl. Navíc se to sešlo s nějakým depresivním laděním a za půl roku byly výsledkem takové stavy mysli, že jsem si řekl: „Všechno je lepší než tohle.“ A jednoduše jsem začal přemýšlet jiným způsobem, začal jsem hledat nějaké štěstí. Trvalo mi asi rok než jsem se z toho dostal.

O pár let později umřel strejda, to se mě sice nedotklo až tolik, ale zase šok. Byl to mladý člověk a náhle nebyl.. zůstaly jen vzpomínky, fotky a náhrobní kámen.

Potom bych zmínil zkušenost z praxe v domově důchodců, někteří z obyvatel už akorát leželi a když měli štěstí, tak o sobě nevěděli. Jiní byli celkem čilí, ale kvůli Alzheimerovi byly mentálně někde na úrovni předškolních dětí – ale to my nepřišlo tak strašné.. Holt se tam tak procházeli, občas si povídali, i když za chvíli nevěděli o čem.. Koukali na televizi, malovali si.. Přirovnal bych to k silné opilosti, co se týče mentálních omezení. Nejvíc mě tam frustrovala jedna paní, která akorát ležela v posteli, byla slepá, napůl hluchá, při smyslech tak nějak napůl a pořád naříkala.. Tak jsme si s ní občas povídali, ale na to taky nebyl čas pořád.. Hrozné, takováto situace. Vždycky když mi odpoledne padla a šel jsem domů, kolem jsem viděl ty mladé zdravé lidi, tak jsem si nesmírně vážil toho, že se mezi ně počítám a nic mě netrápí a neomezuje.

Dál můžu započítat zkušenosti z anatomických praktik a z pitev. Prvně když jsme viděli lidskou ruku, byl to divný pocit a jen opatrně jsme do ní šťouchali. Postupně jsme toho měli čím dál tím víc a byli jsme čím dál otrkanější. Letos v rámci patologie jsme byli už na několika pitvách, kde šlo o „čerstvé mrtvoly“. Lidi co ještě večer předtím žili a ráno už leželi studení na stole. Prvně to byl zase trochu šok, ale člověk si zvykne. Dneska už tam přicházíme jako do běžné učebny a neprožíváme to víc než koukání do mikroskopu. Někomu možná přijde mrtvola jako děsivá záležitost a za nic na světě by s ní nechtěl být v jedné místnosti. Mrtvola je nudná záležitost, studená, nehnutá.. Sice vypadá jako člověk, ale tak nějak automaticky podvědomě ji jako člověka vůbec nevnímáte. Je to prostě věc, něco je jinak. Bavili jsme se o tom se spolužáky a všichni to tak cítíme, docela psychologicky zajímavé.

Dál mě ovlivňuje pohled buddhismu na smrt, který časem čím dál více vsakuju a který mi dává širší obraz a metaforicky řečeno vede mě k tomu naplnit ten kýbl vodou a začít hasit plameny místo pokrčení ramen.

Zpátky ke smrti... Smrt vnímám jako jednu z mála, možná dokonce jedinou, životní jistotu.
Ale to pořád nestačí... co to je vlastně smrt? Co je to vlastně mysl, vědomí? Další klíčová otázka.
Nad tím jsem už taky dost přemýšlel a dost důležitým otazníkem je, zda je vědomí čistě jen funkcí mozku a mizí s jeho zánikem. Pokud ano, tak bych byl asi v jádru nihilista, ale dneska vlastně už asi ani to ne. Způsobovalo to u mě dost nepříjemné naladění, jak pro mě samotného, tak pro mé okolí. A to je zbytečné, lepší je se radovat.. :) Asi bych byl nějaký pragmatik a humanista, něco v tom smyslu.

Už docela dávno jsem dospěl k zajímavé myšlence. Předpokládejme, že vědomí je funkcí určitého uskupení hmoty a energie.. (ale to potom otázka proč jste pořád sami sebou – vždyť architektonika vašeho mozku se neustále mění, nebo případy mrtvicí.. sice přestanete chodit nebo zblbnete, ale budete to pořád vy.. Jak široce je potom to uskupení hmoty a energie definované?). To uskupení někdy vzniklo a zase jednou zanikne (=smrt). Přidejme další předpoklad a to ten že, multivesmír je v podstatě neomezený. Tím pádem by ono uskupení (váš mozek) zákonitě vzniklo někdy znovu. Tím pádem byste opět přišli k vědomí.. :-) sice byste byli mezi tím asi trilión let mrtví, ale to byste si nepamatovali... A znova.... A znova.... V subjektivním výsledku byste existovali neustále.
Dneska už to není moje aktuální teorie se kterou operuji, ale docela se mi svého času líbila.
Dnes se obecně přikláním k tomu, že vědomí (nějaká jeho základna) není jen produktem mozku ale spíše jakousi samostatnou fyzikální skutečností (musím si konečně přečíst ty knížky od Penrose..), mimochodem něco dost podobného píše v některých svých knížkách i nedávno zesnulý pan psychiatr Plzák.. Nu a pokud je to s myslí takto, že je spíše tvůrcem než produktem, hodně mě láká to prozkoumat, zkusit všechno pochopit a odhalit tajemství vesmíru, poeticky řečeno. Nakonec jsem se nějak propracoval k buddhismu, zaujala mě na něm právě ta propracovaná metodika a chápání světa pohledem, který mi byl hodně blízký. Ve výsledku mi to dost ovlivňuje život, postupně se mění životní priority, pohled na jiné lidi, prožívání různých situací.. Zkráceně řečeno, člověk pak bere věci méně vážně, s větším klidem, v lidech vidí spíše dobré stránky a potenciál než otravné imbecily. Mám z toho pocit dobrého směru, nějakého smyslu a poslední dobou si to docela užívám..