SOCKA

Anotace: My věkem již za zenitem, to jistě vnímáme všichni. A když se k tomu ještě nedávno objevil výplod údajně „významných mladých herců“ o přemlouvání dědka a báby, zdá se, že zcela nový generační problém je skutečně všude kolem nás.

Prý pomalu chodíme, otravujeme ťukáním svých holí, kdy ty francouzké – zvané „francky“ všade překáží a v MHD (socce) často padají. Z autobusů vystupujeme pomalu, jako by se nám nechtělo, ale při nastupování se často dereme hlava nehlava, údajně se bojíce, abychom to stihli a řidič nás nepřivřel ve dveřích.
No nevím, já chodím ve svých 68 letech poměrně křepce a bez opory. To však neznamená, že zanedlouho to nemůže být úplně jinak. Všímám si také, že někteří z nás ročníkem narození mi podobní, v marketech různých názvů jsou v nákupních vozících zavěšeni jako do milenců, popojíždějí pomalu s rozvahou a „překážejí“ těm, co spěchají. Ve vozíku mají a následně u pokladny pomalu vyloží, jen několik denních nezbytností. Kaviár vynechávají, neviděl jsem ani brazilské steaky a po italské šunce proscuto také ani potuchy.
Jezdím tou „sockou“ pravidelně. Na zahrádku. A linkou, co nabírá mladé, ještě školou povinné. Z gymnázia, pedagogické školy, ale také několika učilišť. Autobus vždy zcela zaplní. Fyzicky se nežinýrují a svými baťohy na zádech, kterými občas někomu upravují účes nebo mejkap, žďuchájí do kde koho. Brebentí, chichotají se a zdá se, že okolí je vůbec nezajímá. Vždyť jedou v „socce“ néé?
Ti z učilišť (a nemám pranic proti učňovskému školství), používají slovník „dlaždiče a řeznického psa“, jak říkávala má drahá babička, co si „potrpěla na slušné lidi“. Sprostota a její hlasitost, někdy nabírá na síle zvláště pak, když je někdo nesměle napomene, „že jako nejsou v autobuse sami“. Nemám to rád a je mi při takové situaci trapně, jenže ….
Nedávno jsem byl svědkem, jak velmi upravený starý pán (sám potom uvedl, že mu bylo 85 let) vstal a prodral se k té nezbedné mládeži. Očekával jsem výchovný proslov středoškolského profesora. Ale ouha! Proslov skutečně následoval, ale úvodem tu hlučící a nevybíravými slovy zahlcenou mládež (s převahou dívek) oslovil dotazem „Vy šmejdi smradlavý“, kdo vás tady má poslouchat ? Trochu ve mně hrklo. Autobus zcela ztichl. Mladé seskupení také, ale né na dlouho. Rozvinula se debata, že co jim má co nadávat do šmejdů, a že nic nedělají a že si můžou říkat co chtějí, a že jako aby se probudil, že už je nové století. Starý stříbrovlasý pán postupně brunátněl a jeho výrazivo hravě překonávalo toho mnou zmíněného řeznického psa a dlaždiče (podle mé nebohé babičky, dej jí pámbů klidné spočívání v nebi).
Zažil jsem podobné napomínání „nás starších“ dědků a bab (dle významných mladých herců) již několikrát. Ale řeknu vám, tentokrát to mělo skutečně „grády“. Stříbrovlasý pán na následné zastávce vystupoval, nepřestávaje chrlit své šmejdy, co si nevidí do huby a ještě když se dveře autobusu zavřely i přes ně bylo slyšet jak přidal šmejdy „pofekalizované“ (mírnější varianta).
No, nebyl jsem vesel. A nešlo se ubránit otázce, zda jsem byl či nebyl svědkem generační neshody. Možná šlo jen o nenaplnění běžné slušnosti.