Deník, díl čtvrtý

Anotace: 7.-13. únor 2011

Sbírka: Rok 2011

Můj milý deníčku,

Přišel nový týden a spousta nových věcí. Časnou ranní cestou na koleje jsem si konečně dopsal deník a ještě jsem přemýtal co tento týden přinese. Kamarádka byla před velkým rozhodnutím, rozejít se s přítelem. Už jsem jen přemýšlel co to provede s naším kamarádstvím.
Po příchodu ze školy jsem se za ní zastavil a kupodivu bylo všechno v pořádku, v podstatě jako dřív. Jen to tak nějak ztratilo ten adrenalin, když někoho človek podvádí. Postupem času se však ukazuje, že to není o adrenalinu, ale o tom, že nám to tak vyhovuje. Ten den jsem jel z posledních sil, dokonce jsem musel odmítnout nabídku k sexu. No dobře, jen jsem ji posunul o pár hodin abych se trošku vyspal. Přišlo ráno, krásné probuzení, krásný sex, nesmazatelně přiblblý úsměv na tváři. Přednášku jsme si kousek ukrátili o oběd a jak richard pokynul, na jednu rychlovku. Avšak rychlovky nejsou můj styl, tenhle sex si budu ještě dlouho pamatovat.
Byl takový nevinný plánovaný, ale jako první jsem se šel upravit, přece jen by to ztratilo to kouzlo jít ihned. Tak jsem do toho vložil trochu napětí reklamní přestávkou. Času bylo spousta, ale já už se nedal zastavit ani odbýt. Vášnivé polibky při odhazování svršků nás od dveří přemístilo k lednici, to je tak půl metru. V ten moment kdy jsem proniknul dovnitř jsem měl zvláštní pocit, dneska to bude stát za to. A vskutku, sex o dvanácté má zvláštní kouzlo, něco mezi únavou a odpočatostí. V každém okamžiku jsem cítil tolik vzrušení a zároveň tolik síly pokračovat. Konec konců byl to jeden z těch milostných zážitků, kdy jsem se plavil v potu, orgasmu a spokojenosti. Čas byl plně využit, možná až moc, richard už čekal. Hm, tak co mu podstrčíme dnes? Roztočíme si kolem štěstí, těm co si myslí, že spolu něco máme, těm řekneme pravý opak a naopak.
A krásný den by se měl zakončit něčím krásným. Kam to zase míří? Občas přemýšlím kdo z nás je ten kdo nemá nikdy dost, nebo snad kdo chce víc. Ale mám ten pocit, že jsem našel někoho kdo se mi vyrovná.
Opět přeskočím nudu ve škole až k večeru, přeci jen už jsem dlouho nebzl doma a na odpoledním zdravotním sezení jsem dostal nápad, co tak jet domů ihned, překvapit rodiče. Když jsem se jí zeptal jestli by to bylo dobré, dozvěděl jsem se, že sice budu spát ve své fajnové posteli, ale budu tam sám. Krystalizace myšlenky:"Víš co, tak pojeď k nám". Neodmítla, ani ne za hodinu jsme už seděli v autobuse směrem ke mě domů. Únava byla znatelná, jako hostitel jsem se postaral o vskutku vzdatnou večeři, jak jsem cestou sliboval. Nezbývalo než zalehnout a spát.
Na té posteli se asi doopravdz vyspí každý. A tak pln sil...dlouho jsem přemýšlel o tom jaké by to bylo, rozdat si to na té mojí posteli...jsme se museli trochu vyčerpat. Uvařil jsem oběd v naší nové kuchyni, zprvu jsem se bál, ještě jsem v ní nevařil. Ale dobře to dopadlo, nic nebouchlo, nic se nespálilo a bylo to výborné. A co tak caching, ve Zlíně jsme spolu ještě určitě nebyli, ale ještě předtím trošku naplnit přání si spolu pohrát. Na řadu se dostala i má ruka. Tentokrát se jistá satisfakce dostavila, ale ještě to chce potrénovat. I test postele z hlediska použitelnosti dopadl na jedničku. A tak pomalu a jistě jsem ji musel pustit domů. Byl to takovej malej test ohledně bývalé, jestli to bude stejné, jestli mi bude chybět, to měl ukázat čas. Ale byl jsem celkově šťastný, že všechno vyšlo bez jakékoli chybky. Možná to bylo tak trošku víc zamilované než kamarádské, ale tomu okamžiku to neuškodilo.
Po příjezdu na koleje už bylo jen malé rozmítání co bude dál, jestli se ještě vrátí... Postupem času jsem si to uvědomil, chybí mi. Nevím jestli má první láska jistou prioritu, že ji člověk cítí silněji než kteroukoli jinou, nebo to tentokrát bylo spíš jako by mi chyběla osoba s kterou jsem uvolněný a svůj. Nechci říkat přímo část sebe, kus srdce, ale něco takového to do jisté míry může splňovat. Ale je to jinné, pořád je to jen to kamarádství s výhodama. Občas možná mám pocit, že jsem zneužitý, ale přece jen dělám to samé. Jen mě trošku mrzí, že jsem tak nějak v tajnosti a v podstatě nikdo o mě neví, teda až na hráče naší mystifikační hry. Taky stále přemýšlím co se stane, když si jeden z nás někoho najde, ale dost možná bych si tohle kamaradství chtěl ponechat za každou cenu. Žádné lži, intriky, podezírání, možná trošku žárlení, ale s tím se tak nějak počítá. Vztah kde má člověk všechno a nic zároveň, ale hlavně žádné vlastnické poměry a hádky s nimi spojené.