Nabídla jsem ti přátelství… Ale přijala jsi?

Anotace: Jednomu člověku, co tyto řádky nikdy nebude číst...

Není tomu tak dlouho, podala jsem ti ruku a čekám. S rukou stále napřaženou, zda se po ní natáhneš… Občas se mi zdá, že už se po ní natahuješ, když v tom se lekneš a stáhneš ji zase do své ulity. Proč? Je to mnou? To u mě ti bliká semaforek s červenou, co hlásí „drž se zpět!...“ Pomoz mi to rozluštit.
Dala jsem ti důvěru a nejednou ti svěřila pochybnosti o mě samé a mě obklopující. Tvůj pohled na svět mi vždy ukázal, že špína, ve které se hrabu je nic, oproti tomu obrovskému smetišti, kterému říkám svět…
Když jsem ti podávala ruku, bylo to bez rozmyslu, bylo to bez přemýšlení… Byla to má instinktivní důvěra, na kterou v životě vždy dojedu. Přesto, že jsi mou nabídku nikdy nepřijala, nikdy jsi ji ani neodmítla. Pořád jsi ta, co mě vyslechne, poradí, a ukáže, na které straně vychází slunce.
Možná jsem já ta věčně nespokojená osoba, co od toho ale potřebuje něco víc. Možná ti chci dát to samé, co ty dáváš mně. Chci toho moc? Vždyť ti nabízím, že tíhu tvých myšlenek a starostí vezmu na sebe… Ale ty jsi přece velká holka. K životu nepotřebuješ nikoho… Tak proč mě.
Napadlo tě ale někdy, že tvá nezávislost je možná problém? Že možná to je důvod, proč vztah nedrží? Že ty chceš být ta samostatná jednotka, co se bojí o někoho opřít? To tě v minulosti už někdo natolik zlomil, že to nechceš opakovat? Ten důvod bych chápala… To sama znám. Ale taky vím, že bez nové důvěry to nejde. Člověk se musí znovu naučit věřit. Ať jsou ty šrámy z minulosti jakkoliv bolestné, je to potřeba. Člověk může být sám, byl k tomu předurčen. Ale na tomto světě může jen přežívat, nikoliv žít. Už jsem ti sama jednou řekla jaký v tom je nepopsatelný rozdíl. „Když přežíváš, jdeš spát s vědomím, že slunce zapadá a ráno vyjde. Ale když žiješ, usínáš s vědomím, Proč už to slunce zapadá?! A doufajíc ať co nevidět zase vyjde. Noc ti bude připadat dlouhá a budeš litovat, že den má jen dvacet čtyři hodin.“ Už jsme se o tom bavili, nejednou.
Minulost tě dožene všude. Nejednou. Vždy může otevřít staré rány, ale je jen na tobě, zda je otevřít necháš. Když budeš dost silná, mohou zůstat taky pěkně zacelené a neporušené. Ty sama víš, že bez minulosti není budoucnost. Tak není na čase s ní vyrovnat a dovolit jí, aby se stala tvou součástí?
Můj monitor píše, že jsem zrovna napsala 425 slov. Chápeš to? Tolik slov jsem nechala na osobě, na které mi záleží a které nabízím pomocnou ruku s pochybností, že ty ji nepřijmeš. Nejsem jedna z těch přátel, co ruka po čase začne bolet a stáhnou ji dolů. Ta ruka tam bude pořád, a až budeš potřebovat… Víš kde ji hledat.